Vzpomínám na Husákovy paneláky

Anglický deník: Po 20 letech v Británii se slzou v oku vzpomínám na Husákovy paneláky.

Kontrast: staré vs nové. Dominanta londýnské metropole ležící v oblasti Elephant & Castle – mrakodrap Strata (vpravo), označovaný za nejošklivější novou budovu Londýna.
Když jsem se před 20 lety stěhoval do Velké Británie, těšil jsem se na domy, které vypadají jako kulisy detektivky o Sherlocku Holmesovi. Jenže realita britského bydlení mi rychle otevřela oči – a to mnohem více doširoka, než bych chtěl. Vítejte v zemi, kde slovo „útulný“ je jen eufemismus pro „tak malý, že se do obýváku vejde gauč a vaše čivava“.

Moc dobře si pamatuji svůj první pronajatý byt. Makléřka s úsměvem, který by roztavil i sníh na skotské hoře Ben Nevis, slibovala dvoupokojový „skvost se zajímavým výhledem a bohatým charakterem“. Na místě jsem ale rychle pochopil, co tím myslela. „Charakter“ spočíval v prasklině na zdi, „výhled“ mířil na parkoviště Tesca a dva pokoje měly dohromady velikost české šatní skříně.

Kuchyň byla celkem obstojná – tedy pokud pominu, že otevření ledničky vyžadovalo vystěhovat sporák na chodbu. Kromě plísně na stěnách šlo ovšem na britské poměry o slušný „bejvák“.

S vírou v britský smysl pro humor jsem si vyslechl výši měsíčního nájmu a s křehkou nadějí, že po zaplacení zálohy nebudu muset prodat ledvinu, jsme se s přítelkyní nastěhovali. Zpočátku jsme se za svůj nový domov trochu styděli – dokud nám nedošlo, že náš byt představuje naprosto běžný standard moderního britského bydlení.

Anglický deník řidiče náklaďáku

Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji Spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova.

I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.

Stavba, kterou by v Česku označili výstražnou cedulí Havarijní stav, je tady téměř luxus. Na takto nízký standard si člověk ze střední Evropy, kde „izolace“ není sprosté slovo, zvyká jen těžko. K tomu elektrické rozvody z dob Michaela Faradaye a klasické oddělené kohoutky – jeden na vařící vodu, druhý na ledovou. Vodovodní trubky, které zpívají árie jako v Royal Opera House, jsou navíc – na rozdíl od Česka – vedeny téměř vždy po stěnách, což působí nejen nevkusně, ale přímo odpudivě.

Největší problém je ovšem prostor. V ložnici se postel tiskne ke skříni jako zamilovaný pár na střední škole. V koupelně si při vykonávání potřeby narazíte hlavu o poličku s šamponem. Chodbou neprotáhnete nic většího než skládací nábytek pro hobity. A k tomu křivá podlaha…

Od té doby jsme vystřídali spoustu domů a bytů. Dnes bydlíme ve vlastním malém domku, postaveném relativně nedávno. A hádáte správně – kvalita nových domů je ještě horší než těch starých. Občas to vypadá, že developerské projekty posledních let mají za cíl přežít maximálně do příštího deštivého víkendu.

A ty ceny! Za třípokojový dům na somersetském venkově se zahradou velkou jako český panelákový balkon zaplatíte zhruba tolik, co za středně velký zámek na Moravě. Se slzou v oku tedy vzpomínám na náš byt 3+1 z Husákovy éry.

Člověk nad ním ohrnoval nos, ale obývací pokoj byl dost prostorný i pro bytová divadelní představení zakázaných umělců, kuchyň vzdušná, že by se v ní krom vaření dalo i tančit, ložnice prosvětlená a připravená pojmout manželskou postel se stolky a křeslem, které by v Británii zabralo celý byt. Chodba byla velkorysá pro dvě až tři šatní skříně a jedno jízdní kolo značky Favorit, popřípadě dvě kola značky Liberta.

Když se tak po letech vracím do Česka na návštěvu, obdivuji tyto stavby s patřičným úžasem. Byt, jako byl ten náš, by se totiž tady v Británii prodával za cenu vily na Ořechovce. A věřte mi, že tolik zase nepřeháním.

Apeluji tedy na vás, drazí čeští přátelé, važte si kvality a velikosti svého bydlení. A pokud by vás přece jen napadlo naříkat při pohledu na vaše garsonky na sídlištích, zajeďte k nám do Británie a okuste nějaké Airbnb na den či dva. Garantuji vám, že si odtud odvezete nejen kýbl černého humoru, prázdnou peněženku a promáčený kabát, ale především hrdost na váš byt či dům, který jste až do té doby považovali za samozřejmost.

Převzato z webu Aktuálně.cz