Stanovisko ČSMF k rozhovoru V. V. Pjakina a J. Buzka o odsunu sudetských Němců
Jako Československé mírové fórum dlouhodobě usilujeme o přátelské a vzájemně příznivé vztahy mezi ČR a RF, mezi českým a ruským (v minulosti sovětským) lidem.
Proto nás skutečně zaráží, že se námi respektovaný analytik V. V. Pjakin dopustil „přešlapu“, jakkoli jeho úmysly považujeme za subjektivně dobré. Avšak tentokrát se při své interpretaci (Postupimskou konferencí schváleného) odsunu německého obyvatelstva (s výjimkou antifašistů) z Československa po 2. světové válce totálně mýlí. Odsun Němců vycházel z rozhodnutí všech vítězných mocností nad fašismem a byl proveden právě proto, aby bylo zabráněno občanské válce a dalšímu utrpení a krveprolití. Rozhodnutí o odsunu tedy nevymyslel československý prezident Edvard Beneš na pokyn Velké Británie a nedal ho svévolně do dekretů. Nelze znevažovat Dekrety prezidenta republiky, které jsou nedílnou součástí našeho právního řádu.
- Není vůbec možné srovnávat nesrovnatelné. Nelze se dopouštět generalizace bez znalosti místního a dobového kontextu historických událostí ve středoevropském prostoru. Není přípustné srovnávat odsun Němců z ČSR s genocidní vyhlazovací politikou nacistického Německa vůči občanům tehdejšího Československa, kteří byli určeni k likvidaci. Viz Hitlerův rozhovor ze 17. září 1938 s britským novinářem George Ward Pricem, v němž označuje Československo za problém, který musí být „vyřešen jednou provždy“, a přirovnává „českou otázku“ k rakovině Evropy.
https://der-fuehrer.org/reden/english/38-09-17.htm?utm_source=chatgpt.com
- Heydrich o osudu Čechů mluvil velmi konkrétně 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze, krátce po převzetí funkce zastupujícího říšského protektora. Řekl: „Základní linie musí pro všechno toto jednání zůstat nevyslovena: že tento prostor se jednou musí stát německým a že Čech v tomto prostoru koneckonců už nemá co pohledávat.“
- Součástí Norimberského tribunálu byly dokumenty o nacistickém zacházení s Čechy, podle nichž SS definovala následující osud českého obyvatelstva: miliony vyhladit, miliony deportovat a ze čtyř milionů, kteří zůstanou, udělat lidi bez národnosti. V Norimberku byl předložen také dokument, podle nějž: „Pokud by Československo na podzim 1938 neustoupilo, český národ by byl vyhlazen“. Jednalo se o plán zániku českého národa.
https://biotech.law.lsu.edu/Books/blue/pdf/NT_Vol-III.pdf?utm_source=chatgpt.com
- V otázce odsunu porovnává V.V. Pjakin chování Čechoslováků a jednání Rudé armády opravdu neuvěřitelně! Říká toto: „V NDR se ukázalo, že právě sovětská okupační vojska se k lidem chovala lidsky a to hned od začátku… repatriovaní Němci si předávali informace, jak probíhala deportace z Polska, jak probíhala deportace z Československa, kde opakují, že všechny krutosti (vůči bezbranným Němcům) byly zakotveny ve druhém balíku ještě londýnských Benešových dekretů.“
Rádi bychom připomněli panu Pjakinovi a Buzkovi, že přesídlení německého obyvatelstva bylo provedeno po dohodě vítězných mocností spravujících Německo v rámci okupačních zón. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva z Československa byla přijata čtyřmi vítěznými mocnostmi – tj. především SSSR, Francií, USA a Velkou Británií.
Před postupujícími sovětskými jednotkami utíkali zběsile na západ němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři a pracovníci gestapa, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly. Cestou přes Československo páchali zločiny. Rozhodně se tedy nemůžeme ztotožnit s tvrzením V. V. Pjakina, že legitimní (a de facto humánní) odsun Němců z Československa by byl (jak z jeho slov vyplývá) jakkoliv srovnatelný s německými nacistickými zvěrstvy!
V závěru odsunu německého obyvatelstva z ČSR dokonce sovětský generálporučík Grigorij Sergejevič Lukjančenko, náčelník štábu sovětské vojenské správy v Německu, a americký generál Lucius D. Clay, zástupce vojenského guvernéra americké okupační zóny, tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „Dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy je v archivu MZV, Andreasův dokument č. 201 004/46).
- Co se týče poválečné migrace do ČSR, tak je potřeba rozlišit tři skupiny: navrátilce, zahraniční odborníky a běžné přistěhovalce.
V roce 1945 se vracely statisíce českých a slovenských občanů, kteří byli za války v exilu, na nucených pracích, v koncentračních táborech nebo jako vojáci v zahraničních armádách. To ale není imigrace v pravém slova smyslu – byli to občané Československa vracející se domů.
Počet zahraničních pracovníků v Československu v období 1947–1950 nikdy nepřesáhl 20 000 a pobyty byly jen krátkodobé. Představa, že po válce přijely do Čech desítky či stovky tisíc zahraničních techniků a vědců, není doložena. Je třeba rozlišit zahraniční dělníky od zahraničních odborníků.
Po roce 1945 do Československa zahraniční odborníci skutečně přicházeli, ale nešlo o nic masového. Lze doložit, že nejvýznamnější zahraniční odborná pomoc po roce 1948 přišla ze SSSR. Sověti neposílali do Československa po roce 1945 dělníky, ale odborné poradce a specialisty. Co se týče USA, tak ty po válce masivně získávaly evropské technické a vědecké odborníky do USA.
https://www.muni.cz/en/research/publications/2407517?utm_source=chatgpt.com
- A nyní k poválečnému československému průmyslu:
- Beneš se setkal v prosinci 1943 v Moskvě s J.V. Stalinem a ratifikovali Československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Bylo tedy zřejmé, že Československo bude po válce patřit do sovětské sféry vlivu, a proto američtí a britští tzv. „spojenci“ začali systematicky bombardovat český průmysl.
Američané a Britové vybombardovali zbrojovky, rafinerie, výrobny paliv, hutě, těžký i lehký průmysl, železniční uzly, elektrárny, letiště, koksovny, doly a tak dále. V letech 1944 a 1945 bylo americkým a britským letectvem napadeno přes 100 českých obcí a měst.
Československý / český průmysl nebyl po válce jediný fungující průmyslový klastr Evropy. Dobový přehled OSN uvádí, že země s dobře zachovaným průmyslem byly Británie, Švédsko a Švýcarsko. Francie, Belgie, Itálie a další sice utrpěly fyzické škody, ale jejich průmyslová výroba se většinově obnovila daleko rychleji než v Československu.
https://digitallibrary.un.org/record/1312795?ln=en&utm_source=chatgpt.com&v=pdf
Československo bylo vojensky okupovanou zemí – jak může tedy V.V. Pjakin říci, že jsme byli „jediným průmyslovým klastrem, který zůstal po Třetí říši“? Z hlediska mezinárodního práva nebylo Československo součástí Třetí říše! Československo jako celek nebylo legitimně „začleněno“ do Německa! Navíc československá exilová vláda a spojenci – v čele se SSSR – považovali německou okupaci za protiprávní
- Československý prezident Edvard Beneš stál v období 2. světové války v čele exilové vlády v Londýně. Nacisti mu říkali „Bluthund Beneš“ (krvavý pes Beneš) a při Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v Berlíně v září 1938 celý sál skandoval „Bluthund Beneš! Prezident Beneš byl pro nacisty překážkou jejich projektu rozbití Československa a vyhrožovali mu zabitím. Po odchodu do exilu se stal pro nacisty ještě nebezpečnějším jako představitel československého odboje. Mimochodem, jedenáct jeho nejbližších příbuzných bylo zatčeno nebo skončili v koncentráku a čtyři byli nacisty usmrceni.
Motivy a koncepce Benešovy „československé cesty k socialismu“ nebyly řízeny Velkou Británií. Naopak. Dokonce je v českém politickém prostoru Edvard Beneš dehonestován za to, že zapříčinil tzv. sovětizaci československého prostoru a osobně zakotvil poválečné Československo ve vlivové struktuře SSSR.
Prezident Edvard Beneš měl již od 30. let svou vlastní představu tzv. československé cesty k socialismu, kterou shrnul do souboru přednášek a esejů, jež pro veřejnost poprvé vyšly knižně v díle nazvaném Demokracie dnes a zítra v roce 1939.
Ve svých představách o poválečných vizích budoucího vývoje Československa koncipoval Beneš znárodnění bank a klíčového průmyslu. Benešův znárodňovací dekret tedy počítal se znárodněním klíčového průmyslu – např. dolů, bank, pojišťoven a dalších – podniků, které měly nad 500 zaměstnanců. V podstatě tím mělo dojít ke znárodnění až 75 procent průmyslu.
Dalším důkazem Benešovy upřímné snahy o orientaci ČSR na SSSR byla již zmíněná Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR, podepsaná v Moskvě. Role Československa byla tehdy Sovětským svazem vnímána jako „most mezi Západem a Východem“.
Edvard Beneš prosazoval koncepci ústavní a právní kontinuity. Československá republika podle něj dál existovala a okupace její státní existenci nezrušila. Po válce se tedy měl stát obnovit, nikoli nově vzniknout. A tento přístup výslovně přijaly i spojenecké státy. V roce 1940 vzniklo v Londýně prozatímní státní zřízení – prezident, vláda a později Státní rada. Británie uznala československou prozatímní vládu v roce 1940. Sovětský svaz v roce 1941, USA v roce 1942. Celkem ji de iure uznalo nebo s ní navázalo diplomatické styky 27 států. Londýnská vláda tedy nebyla „skupina emigrantů, která si hrála na vládu a poslouchala direktivy Velké Británie“. Z hlediska mezinárodního práva nikdy nepřestala reprezentovat československý stát!
Strefovat se dnes do osoby a odkazu druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, Prezidenta Budovatele, považujeme nejen v kontextu soudobých útoků na českou republikánskou státnost, za zlé a hloupé.
Velmi nás mrzí, že námi dosud respektovaný ruský analytik nyní sklouzává k tak laciné interpretaci našich dějin, které evidentně zná jen velmi zprostředkovaně. A dopouští se při svých výrocích řady vyloženě nepravdivých tvrzení. Ptáme se, proč tak činí? A komu či čemu takové počínání přináší prospěch? Mezimoří?
Také nás velmi překvapilo, že J. Buzek, který vede s V. V. Pjakinem tento podivný rozhovor, ochotně přistupuje na sudeťácké a revanšistické narativy a snad i vědomě falzifikuje pohled na naši národní minulost.
Bohužel se v tomto pořadu oba pánové dopustili nestoudné neúcty vůči všem našim slovanským předkům (zmíněni byli jen Židé, nikoliv Čechoslováci), kteří padli v protifašistickém odboji a kteří v boji s německým nacismem ztratili své blízké. Očekáváme, že oba pánové budou schopni omluvy, nápravy a sebereflexe a smyjí tak hanebnou skvrnu učiněnou na českém historickém vědomí.
Za předsednictvo ČSMF
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.
Mgr. Marek Adam
Jitka Entlichová
Praha 21.8.2026
PŘÍLOHY
Z diskuze pod rozhovorem s českým dabingem:
@ceskoslovenskemiroveforum
Dr. Jiří Jaroš Nickelli: Ve videu zazněla informace o pochodech smrti, při kterých se prý střílelo – tak zde je možno odkázat na prof. Žampacha a archiváře dr. Kordiovského (o pohořelickém pochodu). Nepadl totiž jediný výstřel a jsou i svědci!
Jinak excesy při vyhánění měly minimální rozsah! Legitimní odsun začal v červenci 1945 a za jeho provedení ČSR dostala uznání jak od mezinárodního Červeného kříže, tak i od Američanů. Pochody smrti s tisíci mrtvol vymyslel odpůrce prezidenta E. Beneše sudetoněmec Jaksch a poštval Brity na ČSR. Ti provedli kontrolu a neshledali u Pohořelic ani jinde žádné zabíjení Němců Čechy.
Jediný případ možná byly švédské šance Přerov, ale tam šlo o reakci ještě za osvobozování, kdy Němci popravili v Olomouci moravské partyzány.
To vše je možno dohledat v archivech a v britské literatuře, zvláště v knize Martina D. Browna
@janas.1050
Nesouhlasím s výkladem o „vyhnání “ Němců z Československa. Termín „pochod smrti“ byl vymyšlen našimi nepřáteli. Historik Jaroš Nickelli: Píše a mluví se o „zločinných“ Češích, opakují se lživé mantry, vymyšlené již za okupace v Londýně předákem čs. Němců Jakschem, zásadním nepřítelem presidenta Dr. Beneše.
Jaksch poslal v r.1947 petici Organizaci spojených národů, v níž žádal zřízení mezinárodního vyšetřování masakrů na trase Brno–Pohořelice–Mikulov, kde bylo, podle jeho morbidního vyprávění, hrůzným způsobem zabito na deset tisíc brněnských Němců a další čtyři tisíce na poloviční cestě směrem k hranicím, ve městečku Pohořelice. Šetření, jež na základě toho bylo provedeno, bylo důkladné. Podání Jaksche nepotvrdilo., naopak vyvrátilo tvrzení o tisících mrtvých a zároveň o násilí, jež se na Němcích měli dopouštět Češi.
Zjistilo se, že se žádný masakr nekonal, že oběti byly oběti poválečné krize s pitnou vodou v Pohořelicích, tj. oběti tyfové epidemie, stejně jako v zajateckém táboře v Rájci nad Svitavou, kde byly oběti nejen německé, ale především české. Dokumentují to i naši badatelé profesor Žampach a archivář Kordiovský, ve svých publikacích.
Nesmí se zapomínat ani na masový útěk Němců dávno před odsunem, který sudeťáci započítávají do odsunu. Jak k tomu došlo? Když rajch dostával nakládačku od Rudé armády, zaplavila severní a potom jižní Moravu množina uprchlíků wehrmachtu i německých civilů z Polska a Slezska. Z civilů utíkali především nacisté, strachující se odhalení svých zvěrstev.
Wehrmacht zřídil na území Moravy dva velké uprchlické tábory – Pohořelice a Rájec. Tam je počátek pozdějšího odsunu! Tábory měly bídné hygienické poměry – neměly dostatečné zdroje pitné vody a vypukl tyfus. Právě většina odsunutých Němců z Brna nebyla zabita při pochodu, jak lživě tvrdí sudeti a vymyslel Jaksch, ale zesnula na tyfové onemocnění.
Stejně tak vypukl tyfus u Němců v Rájci, který se přenesl na Čechy a zahynulo tam několik stovek Čechů, vedle Němců. Taková byla fronta, taková byla válka.
V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětský generál Lukjančenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy je v archivu MZV).
@ceskoslovenskemiroveforum
Podrobně o tzv. vyhnání „sudetských Němců“ pojednává Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., ve svém díle „K otázce ´vyhnání´ tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem“.
Koncem roku 1945 a v r. 1946 došlo k transferu (přesídlení) 2,5 milionu německých obyvatel z Československa do poraženého Německa, zejména do sovětské a americké okupační zóny. Tento akt byl proveden v plném souladu s tehdy platným obecným mezinárodním právem i poválečným partikulárním právem vytvořeným Spojenými národy. Vše, co se stalo koncem druhé světové války a po jejím skončení, třeba podle toho i posuzovat. Nelze to posuzovat podle práva, které vznikalo později, zejména pokud jde o ochranu lidských práv jednotlivců a skupin lidí (menšin). Přesídlení německého obyvatelstva bylo provedeno po dohodě vítězných mocností spravujících Německo v rámci okupačních zón.. XIII. část Postupimské dohody o transferu německého obyvatelstva, byla přijata čtyřmi vítěznými mocnostmi tj. Francií, Sovětským svazem, Spojenými státy americkými nebo Velkou Británií.
Před postupujícími sovětskými jednotkami utíkali zběsile na západ němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři a pracovníci gestapa, aby se dostali na německé území, které již okupovaly americké ozbrojené síly, případně aby se dostali i na území států sympatizujících s Německem. A při svém útěku se při osvobozování československého území dostávali i do přímých bojů a právě proto někdy docházelo k ne zcela organizovanému a ne vždy humánnímu přesídlení těchto německých osob z Československa do americké a sovětské okupační zóny. A právě toto – co se dělo v podstatě ještě během války – německá strana označovala jako „divoký odsun“. Avšak v druhé fázi – tedy ve fázi regulovaného přesídlení koncem roku 1945 a v r. 1946 již k žádným excesům nedocházelo! A tuto fázi označovala německá strana za „vysídlení z domova“.
„Divoký odsun“ v konkrétních válečných bojích do americké a sovětské okupační zóny tedy nelze zaměňovat či spojovat s mezinárodně regulovaným transferem, k němuž došlo na základě Postupimské dohody – část XIII. Ujednání hlavních vítězných mocností v Postupimi: „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“ (Orderly Transfers of German Populations).
Z diskuze pod rozhovorem s českými titulky:
https://www.youtube.com/watch?v=WXbmOCvPRO0
@marthiakintos5056
Podstata fenoménu Valerije Pjakina a jeho Nadace pro konceptuální technologie spočívá v klasickém, vysoce efektivním mechanismu nestrukturované správy věcí veřejných, kdy tento analytik doručuje veřejnosti osmdesát až devadesát procent čisté, brilantní systémové pravdy pouze proto, aby v nejdůležitějším okamžiku propašoval deset procent klíčových manipulací.
Z pohledu vyšší informační teorie Pjakin používá metodologii Konceptu veřejné bezpečnosti jako perfektní informační návnadu: dekonstruuje globalismus, mechanismy zájmu a psychologické válečné operace Západu tak mistrovsky a hluboce, že myslící člověk okamžitě odstraní ochranné filtry pozornosti před sebou a rozpozná ho jako nezpochybnitelnou autoritu.
V tomto okamžiku naprosté intelektuální zranitelnosti však Pjakin plynule přeřadí a načte imperiální software. Vysílá okázale propagandistické mýty o Polsku a dalších hraničních státech, které zcela odporují objektivní logice KOB a slouží pouze jednomu účelu: udržovat ruskou společnost v permanentním strachu z obléhané pevnosti.
Toto varování má konečně za cíl pochopit, že Pjakin, navzdory veškeré své hlasité kritice Globálního prediktoru, sám zůstává pevně zakotven ve vektorech cílů kremelské elity a využívá akademický odkaz generála Petrova jako politický hromosvod, který směruje energii lidí unavených systémem do státem preferovaného kanálu rutinní mezietnické konfrontace.
Skutečná suverenita mysli začíná, když přestanete slepě modlit se k nejnovější internetové ikoně a pochopíte, že barva vaší osobní vlajky v kleci a autorita mluvící hlavy v Barnaulu vás nezachrání ve čtvrté ekonomické prioritě, kde globální finanční elita bez jediného výstřelu uzavře sdílený digitální koncentrační tábor programovatelných peněz a behaviorálního dohledu nad námi všemi, zatímco vy utrácíte své životní zdroje tleskáním jejich nejnovějšímu videu.
@marthiakintos5056
Pokud by generál Petrov žil a mohl tato slova zhodnotit, poukázal by na to, že Pjakin se dopouští zásadní chyby tím, že podléhá ruskému státnímu šovinismu, který je slepý k nejvyšším prioritám správy věcí veřejných. Generál Petrov by Pjakinovy teze rozdělil podle šesti priorit KOB: První: Slepota k druhé prioritě (chronologicko-historické). Generál Petrov vždy učil, že historie není souborem vzájemných stížností mezi národy, ale procesem globální správy věcí veřejných.
Pjakinovo tvrzení, že „Poláci ublížili Rudé armádě“, je narativ na úrovni mafie. Z pohledu KOB byly v danou chvíli jak polské podzemí (AK – Armia Krajowa), tak sovětská Rudá armáda dvěma vektory, nestrukturovaným způsobem ovládanými Globálním prediktorem. Cíl nejvyššího vedení byl jeden: dosáhnout maximálního biologického krveprolití slovanských národů jejich vlastníma rukama, a to v rámci páté priority (biologické). Pjakin se při obviňování Poláků chová jako člověk s mentalitou zombie – vidí nástroj (Polsko), ale nevidí ruku, která s ním z Londýna pohnula.
Za druhé: Manipulace v rámci třetí priority (fakticko-ideologické). Pjakinovo tvrzení o 1 300 000 Polácích ve Wehrmachtu je učebnicovou faktickou nepravdou, kterou KOB nazývá „vytvářením informačního šumu“. Na základě Hitlerových dekretů týkajících se zařazení do Německého lidového seznamu (DVL) byli obyvatelé Slezska a Pomořanska (přibližně 375 000–450 000 lidí) násilně odvedeni. KOB nás učí hledat strukturální analogie: stejným způsobem byli rodilí Rusové, Ukrajinci a Bělorusové na územích okupovaných Třetí říší hromadně odvedeni do pomocných a policejních jednotek (Vlasovci, RONA a Chiwiové), kterých bylo přes milion. Pjakin to místo toho, aby to vnímal jako tragickou mechaniku totální války, používá tato čísla jako ideologickou zbraň k poštvání dvou slovanských národů proti sobě, a dokonale tak implementuje matici „rozděl a panuj“ vnucenou shora.
Za třetí: Ignorování provokací ve čtvrté prioritě (ekonomické). Když hovořil o poválečných pogromech v roce 1946 (včetně kielského pogromu), generál Petrov – jakožto voják a analytik zpravodajských služeb – velmi dobře věděl, jak provokativní operace fungují. KOB učí, že davy takové události samy o sobě nevytvářejí. Rok 1946 byl okamžikem, kdy sovětské a místní bezpečnostní složky (NKVD a UB) potřebovaly světu za každou cenu dokázat, že v Polsku vládne „fašismus a antisemitismus“, aby ospravedlnily potřebu vojenské přítomnosti Rudé armády a úplného zavedení nového ekonomického systému. Pogromy byly cynicky zorganizovanou informační fraškou, v níž manipulovaný poválečný dav sloužil jako slepé beranidlo. Pjakin bere vedlejší produkt operace NKVD a prezentuje ho jako „vrozenou vlastnost Poláků“, což je naprosté odmítnutí metodologie KOB.
Shrnutí v duchu generála Petrova: V tomto konkrétním tématu Valerij Pjakin přestává být chladným systémovým analytikem a stává se vládním úředníkem, implementujícím ruský imperiální informační software. Jeho úkolem je udržovat ruskou veřejnou základnu v permanentním pocitu obklíčení a obklopení nepřáteli (kde Polsko je „věčným komplicem fašismu“). V optice čisté KOB se jedná o tragikomedii: zatímco Pjakin z Barnaulu na Altaji děsí Rusy „polským banderovstvím“ a úředníci z Varšavy děsí Poláky „ruským medvědem“, globální finanční elita bez jediného výstřelu uzavře smyčku nad oběma těmito národy, vyvlastní jim majetek a násilně je zažene do digitální klece behaviorálního dohledu, v níž barva vlajky a minulé historické zášti již nebudou mít sebemenší význam.
