Sergej Lavrov – 15.9.2026
Projevy a odpovědi ministra zahraničí Sergeje Lavrova na otázky na kulatém stole s názvem „Ukrajinská krize: Právní agrese Západu“, Moskva, 15. září 2026
https://mid.ru/ru/press_service/minister_speeches/2140871/?lang=en
Vaše Excelence, dámy a pánové,
Vážíme si vašeho zájmu o naše hodnocení vývoje situace na Ukrajině.
Toto v žádném případě není naše první diskuse u kulatého stolu. Všechny předchozí diskuse se tak či onak dotýkaly otázek mezinárodního práva. Ukrajinská krize je učebnicovým příkladem toho, jak Západ a jeho prostředníci, mírně řečeno, soustavně ignorují své mezinárodní závazky.
Dnes se zaměříme na právní analýzu dění kolem kyjevského režimu. Od roku 2014, roku krvavého převratu, západní metropole přivírají oči před skutečností, že ultranacionalistický, ne-li neonacistický, režim, který se na Ukrajině dostal k moci, ničí v této zemi vše, co má cokoli společného s Ruskem.
Jazyková a kulturní práva Rusů a rusky mluvících osob jsou porušována. Tato práva byla postavena mimo zákon ve všech oblastech, včetně vzdělávání na všech úrovních, hromadných sdělovacích prostředků, kultury atd. dlouho před zahájením speciální vojenské operace. Porušována je také svoboda projevu, shromažďování a náboženského vyznání, stejně jako právo podílet se na správě státních záležitostí.
Ukrajinská politická stranická aréna byla očištěna od politických sil, které zaujímají tak či onak nezávislé postoje a nesdílejí názory kyjevského režimu.
Základní lidské právo – právo na život – také není respektováno. Pravidelně můžete vidět záběry aktivit „lovců lidí“, kteří shánějí mladé i méně mladé lidi v ulicích Kyjeva a dalších ukrajinských měst a vlečou je do vozidel, aby byli násilně odvezeni na frontu bez jakýchkoli povolávacích dokladů nebo oficiální mobilizace. Není pochyb o tom, že tento lov se brzy zaměří i na ženy.
Práva, která jsou pošlapávána kyjevským režimem, jsou zakotvena v Mezinárodních paktech o lidských právech z roku 1966 a v celé řadě univerzálních úmluv o lidských právech. To však Západu nikdy nezabránilo v tom, co dělá. Pod ochranou svých „pánů“ si Kyjev nyní také myslí, že si může dělat, co se mu zlíbí. Západ rád interpretuje Chartu OSN, ale činí tak selektivně a ve svém vlastním zájmu, přičemž si vybírá principy a ustanovení, která v daném okamžiku odpovídají jeho politickým plánům.
Když potřebovali odtrhnout Kosovo od Srbska, jednostranně vyhlásili jeho nezávislost a prohlásili, že jde o právo národů na sebeurčení. O několik let později, po referendu na Krymu – v Kosovu však žádné referendum nebylo – prohlásili, že nejde o právo národů na sebeurčení na Krymu a že musí zvítězit princip územní celistvosti Ukrajiny.
Těchto příkladů je spousta. Znovu se odkážu na Deklaraci OSN z roku 1970, založenou na konsensu. Nazývá se „Deklarace o zásadách mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů“. Jedná se o rozsáhlý svazek, jehož vypracování trvalo dlouho. V části, která nás dnes zajímá, výslovně uvádí, že zásady svrchovanosti a územní celistvosti se vztahují na státy, „které se chovají v souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů, jak je popsáno výše, a které mají tedy vládu zastupující veškerý lid patřící k danému území bez rozdílu rasy, vyznání nebo barvy pleti“.
Tato argumentace byla poprvé použita v 60. letech 20. století, kdy africké národy získaly politickou nezávislost během procesu dekolonizace podporovaného především Sovětským svazem a řadou dalších zemí. Africké národy jasně ukázaly, že západní koloniální mocnosti, které jim vládnou, nereprezentují lidi žijící na africké půdě.
Stejně tak pučisté, kteří byli skutečnými neonacisty – tak by se jim koneckonců mělo říkat – a kteří se v únoru 2014 nelegálně chopili moci v Kyjevě, nereprezentovali obyvatele Krymu ani obyvatele Novoruska a Donbasu. Je zřejmé, že všechny fáze této krize jsou prosáklé do očí bijícím právním cynismem.
Zmínil jsem únor 2014. K převratu došlo následující den, respektive následující ráno, poté, co byla dosažena a podepsána dohoda mezi prezidentem a opozicí den předtím, 21. února. Podle této dohody se prezident dobrovolně vzdal většiny svých pravomocí. Také počítala s předčasnými prezidentskými volbami, které by téměř jistě prohrál a opozice by je vyhrála. Aby se na volby připravili, dohodli se – a dali to písemně – na vytvoření vlády národní jednoty.
Tento dokument garantovali ministři zahraničí Francie, Německa (Frank-Walter Steinmeier, současný prezident Německa) a Polska (Radosław Sikorski), který stejnou funkci zastává dodnes. Následujícího rána došlo k převratu a žádná vláda národní jednoty nebyla vytvořena. Ti, kteří dokument podepsali jménem opozice spolu s prezidentem, vyšli na náměstí a řekli: „Gratulujte nám. Vytvořili ‚vládu vítězů‘.“
Chápete rozdíl v myšlení „vlády národní jednoty“ a „vlády vítězů“? Porazili své nepřátele a stále považují za nepřátele lidi žijící na Krymu, Donbasu a Novorusku, které bývalo součástí ukrajinského státu, ale kategoricky se s ním rozešlo poté, co se tento stát stal otevřeně nacistickým. Postoj Západu lze popsat tím, co se stalo ráno po převratu. Snažili jsme se Němcům, Francouzům a Polákům sdělit, že garantují mír, přestože k převratu došlo, a požádali jsme je, aby své chráněnce uklidnili a řekli jim, aby dodržovali to, co podepsali jen před pár hodinami. Žádná reakce.
23.února 2014, tedy den po převratu, se francouzský prezident François Hollande telefonicky spojil s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Merkelová později uvedla, že zdůraznili, že po několika dnech násilí probíhá demokratická transformace, která je v souladu s aspiracemi ukrajinského lidu.
Pochopitelně se toho podíleli i Britové. Britský ministr zahraničí William Hague 22. února 2014 prohlásil: „Události posledních 24 hodin ukazují vůli Ukrajinců jít k jiné budoucnosti a zajistit, aby byly slyšet hlasy těch, kteří několik měsíců statečně protestovali.“ Abychom to zopakovali, to vše se stalo poté, co opozice podepsala s prezidentem dohodu o urovnání krize, a to na základě záruk EU.
Proto naši západní kolegové, lidé s koloniální DNA – jejich koloniální a neokoloniální instinkty nezmizely – instinktivně, nebo možná vědomě (pravděpodobně mnozí z nich vědomě) jednají přesně v souladu se svými koloniálními zvyky a metodami.
Pokud jde o to, co se stalo potom, rok po převratu, poté, co se Krym, Luhanská a Doněcká lidová republika postavily proti pučističům, odmítly je poslouchat a byly prohlášeny za teroristy, byla proti nim zahájena válka, což je hrubé porušení mezinárodního humanitárního práva. Toho jste si vědomi.
Boje trvaly rok. Poté byl v hlavním městě Běloruska, Minsku, podepsán Balíček opatření, Minské dohody k ukončení tohoto konfliktu. O několik dní později byl tento dokument schválen rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Balíček opatření byl podepsán 12. února a 17. února byl schválen rezolucí Rady bezpečnosti. Nic z toho nebylo. Článek 25 Charty OSN však říká, že každý je povinen dodržovat rezoluce Rady bezpečnosti.
Navzdory tomu Západ přimhouřil oči, když nejprve Petr Porošenko a poté Vladimir Zelenskyj hrubě odmítli Minské dohody plnit. Později Angela Merkelová i François Hollande, kteří tento dokument podepsali, v roce 2022 veřejně přiznali, že nikdo na Západě neměl v úmyslu jej implementovat. Potřebovali jen získat čas na to, aby kyjevský režim zaplavili zbraněmi pro konfrontaci a vedení války proti Ruské federaci.
V březnu 2022, měsíc po zahájení speciální vojenské operace, Ukrajina požádala o rozhovory a po sérii kol konzultací v Bělorusku navrhla zásady pro urovnání situace v Istanbulu v Turecku.
Tyto principy podpořila ruská strana. Tento dokument, který sloužil jako základ pro vypracování právně závazné smlouvy, jsme parafovali my i Ukrajinci. Ukrajincům bylo řečeno, aby tento dokument, který byl také fakticky dohodnut a který stranám poskytoval určitá práva a ukládal určité povinnosti, neimplementovali.
Vedoucí ukrajinské delegace David Arachamia, současný lídr strany Sluha lidu ve Nejvyšší radě, prohlásil: „Rusko bylo ochotno ukončit válku, pokud se zavážeme, že nevstoupíme do NATO.“ Později v televizi uvedl, že tehdejší britský premiér Boris Johnson přišel a řekl jim, aby tak neučinili.
Každý si pamatuje, co tehdy řekl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, cituji: „V těchto jednáních jsme upřímně podnikli každý krok… Spolupracovali jsme, dokud Boris Johnson neopustil mírové úsilí.“ To byl jeho diplomatický způsob, jak popsat roli, kterou tehdy britský vůdce sehrál.
Západ ignoruje mezinárodní právo a dokonce zavedl právní termín „lawfare“. Je to anglosaský výmysl, který popisuje smýšlení našich „přátel“.
Po znovusjednocení Krymu s Ruskem a zahájení speciální vojenské operace byla proti naší zemi zahájena řada soudních a kvazisoudních řízení. Prezident Vladimir Putin nedávno zmínil, že na Rusko bylo uvaleno přes 30 000 sankcí. To je dvakrát více než všechny sankce uvalené na všechny ostatní země světa dohromady.
Kromě sankcí byla zahájena jak kvazisoudní, tak soudní řízení, ale, opakuji, sankce byly uloženy před výsledky těchto řízení. Výsledky, které jsou již k dispozici v dostatečném množství, vypadají pro naše západní kolegy neutěšeně.
Účelem těchto řízení nebylo urovnání existujících sporů. Byla zahájena souběžně s rozsáhlými politickými, ekonomickými a donucovacími opatřeními, včetně sankcí. To je hybridní válka.
Nešlo tedy o to, aby se právní mechanismy používaly v dobré víře. Západ ani nechtěl čekat na výsledky všech soudních řízení, která zahájil. Potřeboval generovat geopolitický a propagandistický hluk a snažit se zasít nenávist vůči Ruské federaci po celém světě.
„Legální agrese“ proti Rusku má dlouhou historii. V minulosti se do ní pravidelně zapojoval Evropský soud pro lidská práva, a to i před událostmi na Ukrajině. Od roku 2014 se tato agrese stala systematickou. Ve snaze delegitimizovat historickou volbu, kterou učinily národy Krymu, Donbasu a Novoruska v plném souladu s mezinárodním právem a principem sebeurčení národů, o kterém jsme dnes diskutovali, nás kyjevský režim začal obviňovat z financování terorismu na Donbasu a z rasové diskriminace krymských Tatarů a Ukrajinců na Krymu.
Dvě obvinění – „terorismus“ a „rasová diskriminace“. Tato záležitost je před Mezinárodním soudním dvorem OSN od roku 2017. Projednává se již osm let a obsahuje desítky tisíc stran dokumentace.
Zájmy Ukrajiny zastupovali vysoce honorovaní američtí a evropští právníci. Navzdory veškerému tomuto úsilí však žaloba zcela selhala – jak v souvislosti s obviněním z terorismu, tak s tvrzením o diskriminaci.
V lednu 2024 vydal Mezinárodní soud svůj konečný rozsudek. Rozhodl, že Rusko nefinancovalo terorismus. Doněcká a Luhanská lidová republika nejsou teroristickými organizacemi. Na Krymu nedochází k žádné diskriminaci krymských Tatarů ani Ukrajinců. Zákaz extremistické entity „Medžlis“ byl zákonný.
Tento rozsudek představuje něco značného významu. Přinejmenším zbavuje smyslu všechny četné rezoluce a zprávy vydané mezinárodními orgány, které opakují tvrzení týkající se diskriminace na Krymu. Naléhavě vás žádám, abyste na tuto záležitost upozornili svá hlavní města, neboť tyto rezoluce a zprávy jsou nadále přijímány a projednávány, jako by hlavní soudní orgán Organizace spojených národů neexistoval a jako by jeho rozsudky neměly žádný význam. To představuje do očí bijící ignorování rozhodnutí Mezinárodního soudu.
Nezákonné jednostranné sankce, o kterých jsem již narážel, zůstávají v platnosti a jsou přímo motivovány mimo jiné výmysly o údajné diskriminaci národnostních menšin.
Mezinárodní soud odmítl uznat Doněckou a Luhanskou lidovou republiku za teroristické subjekty, čímž znehodnotil a zmařil pokusy Kyjeva charakterizovat válku proti vlastním bývalým občanům jako protiteroristickou operaci. Po státním převratu byly tyto subjekty prohlášeny za teroristy. Když výsledky tohoto převratu nebyly na Krymu a v Donbasu uznány, byly označeny za teroristy. Soud však, a znovu opakuji, rozhodl, že ani Doněcká, ani Luhanská lidová republika nepředstavují teroristickou organizaci. V podstatě to potvrzuje legitimitu rozhodnutí obyvatel Donbasu ve prospěch nezávislosti a následné integrace do Ruské federace.
Druhá žaloba Ukrajiny vůči Rusku také ztroskotala. Ta byla podána v únoru 2022, kdy nás Kyjev obvinil ze zneužití Úmluvy o genocidě tím, že jsme bránili obyvatele Donbasu před genocidou. Takové obvinění je nesmysl, čirá absurdita. Žalobu nicméně podpořilo 32 západních států, především členové Evropské unie a NATO, kteří do řízení vstoupili jako tzv. třetí strany – ačkoli ve skutečnosti zasáhli jasně na straně kyjevského režimu. Jednalo se o první případ hromadného zasahování do řízení v historii Soudu a přirozeně jej můžeme považovat za nic jiného než pokus o vyvíjení kolektivního politického tlaku na hlavní soudní orgány Organizace spojených národů. I to se však ukázalo jako marné.
O dva roky později, v únoru 2024, Soud vynesl rozsudek: v jednání Ruska nedošlo k žádnému porušení Úmluvy o genocidě. Tečka. Všechny žaloby proti Rusku byly zamítnuty. Před Soudem však zbývala jedna otázka – zda Ukrajina sama spáchala genocidu v Donbasu. Tato otázka je i nadále předmětem posouzení Soudu a na žádost tohoto orgánu jsme poskytli potřebné důkazy. V prosinci 2025 Soud přijal naše důkazy a naše žaloby v plném rozsahu k přezkoumání a v blízké budoucnosti očekáváme verdikt. Po tomto vývoji však polovina západních států, které se k řízení připojily jako třetí strany, odstoupila, protože si uvědomily marnost a potupu svého postoje.
Vývoj událostí u Mezinárodního soudu a jeho rozsudek však řada mezinárodních organizací a některých jednotlivců zcela ignoruje. Teprve nedávno se vyznamenal zvláštní zpravodaj Rady OSN pro lidská práva pro otázky menšin Nicolas Levrat. Pochází ze Švýcarska, údajně neutrálního státu, ačkoli jeho neutralita byla již dávno opuštěna. Ve své zprávě píše, cituji: „Otázka invaze Ruské federace na území Ukrajiny pod záminkou, že rusky mluvící menšina je obětí genocidy, byla Ukrajinou postoupena Mezinárodnímu soudnímu dvoru.“ To je pozoruhodný příklad verbální akrobacie. To znamená, že chování Ruska si vyžádalo zapojení Mezinárodního soudu. Skutečnost, že Soud tato tvrzení odmítl již dávno – dva a půl roku předtím, než tento švýcarský expert na epistolární literaturu sestavil svou zprávu – však nemá vůbec žádný význam.
Naše právní konfrontace se Západem proto pokračuje a v žádném případě se neomezuje pouze na Mezinárodní soud.
V roce 2016 Ukrajina zahájila arbitrážní řízení podle Úmluvy OSN o mořském právu. Obdrželi jsme dlouhý seznam námitek odkazujících na dvacet článků. Z formálního hlediska se tato obvinění týkala porušování práv Ukrajiny v Černém moři, Azovském moři a Kerčském průlivu. Motivací tohoto úsilí však byl pokus Kyjeva zpochybnit ruskou suverenitu nad Krymem, jak byla ustanovena svobodným projevem vůle obyvatel tohoto poloostrova. Arbitrážní soud, kterému Ukrajina tento případ postoupila, se ve svém konečném rozhodnutí z 15. června 2026 postavil na stranu Ruska.
Soud ve svém rozhodnutí znovu potvrdil, že vodní oblasti Azovského moře a Kerčského průlivu byly vždy vnitřními vodami a tento status si zachovávají. Všechny tvrzení Ukrajiny, že Rusko porušovalo svobodu plavby, byly zamítnuty, což nebylo překvapením vzhledem k tomu, že se Ukrajina pokusila zpochybnit status, který platil od sovětské éry a byl později potvrzen a zachován na základě odpovídající dohody mezi Ruskem a Ukrajinou.
Kyjev se také domáhal odškodnění argumentem, že Rusko využívá krymská ložiska uhlovodíků a mořské zdroje, jen aby se jeho nároky opět setkaly s odmítnutím. Rozhodčí soud rovněž zamítl cynické žádosti Ukrajiny o zbourání Krymského mostu. Žádost o zničení mostu – ostatně jakéhokoli mostu – by v civilizovaném světě byla v principu považována za něco darebáckého a surového. Tento konkrétní případ se týká mostu, který byl postaven s humanitárním účelem, vzhledem ke snaze Kyjeva blokovat Krym od pevniny. To představuje flagrantní porušení Minských dohod, které jsem již zmínil.
Dovolte mi znovu zdůraznit, že Ukrajina prohrála všechna zmíněná řízení, aniž by z toho cokoli získala. Jednali od začátku ve zlé víře. Kyjevský režim i jeho západní páni věděli, že jejich nároky neobstojí a v některých případech se na ně od začátku nevztahovala příslušná úmluva. To je však podstata právní války, jak ji vymysleli Anglosasové. Věří v dosahování výsledků hlasitými prohlášeními. To znamená začít tím, že se vydávají zvuky „kuk-kuk-kuk“, bez ohledu na to, zda se blíží úsvit. V nacistickém Německu existovala známá historická postava, která řekla, že čím větší lež, tím více se jí věří. To znamená, že tyto nacistické instinkty přetrvávají mezi našimi západními kolegy dodnes.
Mnoho dalších mezinárodních struktur bohužel nedokázalo odolat snaze o politizaci jejich agendy. Patří mezi ně i Rada Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Chicagská úmluva svěřuje tomuto orgánu pravomoc přezkoumávat spory, ale pouze do té míry, do jaké spadají do jeho působnosti. Když v roce 2014 havaroval malajský Boing MH-17, tento orgán – Rada ICAO – ignoroval obrovské množství důkazů předložených Ruskem a schválil rozsudek viny vynesený nizozemským tribunálem na základě anonymních svědeckých výpovědí. Výpovědi 13 svědků se postavily na stranu obžaloby, ale pouze jeden z nich byl identifikován, zatímco všichni ostatní podali svá svědectví anonymně. Spojené státy také odmítly sdílet data ze svých radarů a Ukrajina odmítla zveřejnit svá radarová data s tvrzením, že se v době katastrofy vypnuly. Toto rozhodnutí jsme napadli u Mezinárodního soudního dvora a tento případ stále probíhá. Dokud toto řízení pokračuje, závěry ICAO nemají žádný právní účinek, stejně jako závěry nizozemského tribunálu, které jsem již zmínil.
Mezinárodní trestní soud si v první řadě nezaslouží žádnou podrobnou kritiku. Každý ví, že se jedná o kvazisoudní instituci, která má se spravedlností málo společného a je plně kontrolována svými západními sponzory. Na Západě však existují výjimky. Existují západní země, zejména Spojené státy, které si nepřejí, aby soud pokračoval ve své práci, protože dráždí mnoho lidí na severu i jihu, západě i východě. Soud provádí politické vraždy a zároveň porušuje mezinárodní právo i své vlastní stanovy. Bylo dlouhé období, kdy se Mezinárodní trestní soud zaměřoval výhradně na africké země a přivíral oči před četnými západními zločiny, včetně zločinů v Iráku, Afghánistánu a Libyi. Dnes se Mezinárodní trestní soud zaměřuje pouze na země, které nejsou stranami Římského statutu a nemají s tímto statutem ani s tímto soudem nic společného. Kromě Ruska sem patří také Myanmar, Filipíny a Bělorusko. Kdo bude další v řadě, se dá jen hádat. Požadavek, aby země akceptovala jurisdikci soudní instituce, je však základním principem mezinárodní spravedlnosti. Mezinárodní trestní soud dosud nerespektoval svou jurisdikci, pokud jde o území, ani obecně uznávaný princip imunity úředníků.
Pokud jde o ukrajinský případ, Mezinárodní trestní soud (ICC) se nijak netají tím, že jeho vyšetřování je zaměřeno výhradně na Rusko. Ani Soud, ani jeho členské státy nenamítaly proti výhradě, kterou Kyjev učinil při ratifikaci Římského statutu v roce 2024, podle níž by válečné zločiny spáchané ukrajinskými občany byly na osm let vyloučeny z jurisdikce ICC. Za zvážení stojí podmínky, za nichž byla tato země, ovládaná nelegitimním režimem, přijata k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Ze dvou stran konfliktu si ICC nárokuje jurisdikci pouze nad jednou: Ruskem. A to i přesto, že naše země není stranou Římského statutu, zatímco režim Vladimira Zelenského fakticky dostal volnou ruku.
Zároveň se ukrajinský případ ukázal jako skutečný „zlatý důl“ pro samotný Mezinárodní trestní soud. Ihned po zahájení speciální vojenské operace se prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan obrátil na západní sponzory s žádostí o dodatečné financování pro případy související s Ukrajinou. Miliony dalších finančních prostředků pak proudily z Británie, Nizozemska, Kanady a Japonska. Když sponzoři oznamovali své příspěvky do této oblasti činnosti Mezinárodního trestního soudu, hrdě prohlašovali, že peníze byly určeny na financování vyšetřování ruských činů – to znamená, že stíhání obžalovaného, který již byl vybrán, je otevřeně financováno. V jakémkoli národním právním systému by se to rovnalo do očí bijícímu úplatkářství soudu a výsledné řízení by bylo považováno za nic jiného než „návrat“.
Jsme si vědomi toho, že někteří z našich partnerů, včetně některých zemí zastoupených v této místnosti, i nadále vkládají naděje do Mezinárodního trestního soudu (ICC), že pohání vedení Izraele k odpovědnosti za tragickou situaci v Palestině. Jsme solidární s palestinským lidem v jeho úsilí o zajištění provádění rezolucí OSN, včetně těch, které vyzývají k vytvoření palestinského státu. Zároveň nepochybujeme o tom, že se tento pseudo-Mezinárodní trestní soud touto otázkou zabýval pouze proto, aby vytvořil zdání nestrannosti a odvedl pozornost od svých vlastních vnitřních skandálů. Vidíme jen malou naději, že by tento případ získal nějaký smysluplný ohlas, a v každém případě nijak nepomohou naplnit aspirace palestinského lidu.
V posledních měsících od Římského statutu odstoupilo pět zemí – Venezuela, Burkina Faso, Mali, Niger a Čad. Domníváme se, že zde zastoupené země by také mohly zvážit vhodnost zachování členství ve struktuře, která se zcela zdiskreditovala.
Máme také vážné obavy ohledně soustavně chvályhodného tónu rezoluce Valného shromáždění, která je každoročně přijímána v souvislosti se zprávou Mezinárodního trestního soudu.
V současné době dokončujeme dvoustranné dohody s řadou našich partnerů, abychom na recipročním základě zajistili ochranu našich občanů před vydáním v reakci na zpolitizované žádosti Mezinárodního trestního soudu nebo některých bezskrupulózních států.
Někdy se klade otázka: jaká je tedy alternativa k Mezinárodnímu trestnímu soudu?
Pro nás neexistuje potřeba alternativy, protože není potřeba ani samotný Soud. Alespoň rozhodně není potřeba takový orgán na globální úrovni. Zkušenosti ukazují, že mezinárodní trestní tribunály téměř nikdy skutečně nepomohly řešit konflikty – spíše opak byl pravdou. Mezi pozoruhodné příklady patří nešťastná a vskutku ostudná zkušenost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu.
Západní aktéři se nyní pustili do dalšího pseudoprávního podniku – zřízení tzv. „zvláštního tribunálu pro zločin agrese proti Ukrajině“. Řízení probíhá pod záštitou Rady Evropy. Ani se nepokoušejí předstírat nestrannost: strana shledaná vinnou je uvedena v samotném názvu. Zcela se ignoruje, že pouze Rada bezpečnosti OSN má pravomoc určit existenci agrese. Navíc jedna ze stran konfliktu – Ukrajina – je spoluzakladatelkou tohoto „zvláštního tribunálu“. To je očividně absurdní a nesmyslné; je jasné, že tento „tribunál“ se stane jen skutečnou fraškou.
Stejně tak se pod záštitou Rady Evropy vytváří tzv. „kompenzační mechanismus, registr škod pro Ukrajinu a mezinárodní komise pro vymáhání škod“. Cílem je, aby samotná Ukrajina a ti na Západě, kteří jí velí, zvažovali nároky vůči Rusku a sami si diktovali výši odškodnění.
Je zřejmé, že se jedná o zcela marný postup. Očekáváme, že zde zastoupené země a světová většina jako celek nepodlehnou tlaku, který je v současné době ve vašich hlavních městech energicky vyvíjen – čehož si dobře uvědomujeme – aby se připojily k těmto zcela nelegitimním iniciativám. Pozorujeme, jak jste bezostyšně lákáni, a to jak vydíráním, tak prázdnými sliby. Budu mluvit otevřeně (jako to s vámi vždy děláme): Rusko nemůže takový krok považovat za nic jiného než za nepřátelský, ba dokonce nepřátelský.
Právní agrese západních států se projevuje také v expanzivní reinterpretaci norem mezinárodního práva a jejich přepisování tak, aby sloužily jejich vlastním zájmům. Pozoruhodným příkladem je situace týkající se aktiv Ruské centrální banky, která byla „zmrazena“ v bruselském depozitáři Euroclear. Evropská unie nyní vymýšlí různá kvaziprávní ospravedlnění nejen proto, aby legitimizovala v podstatě naprosté krádeže, ale také proto, aby tyto finanční prostředky vyňala z belgické jurisdikce, jelikož belgický premiér Bart De Wever kategoricky odmítl podniknout jakékoli kroky k jejich konfiskaci – přesně to, co si vedení EU přeje. Snaží se tato aktiva převést na účet pod celoevropskou, nikoli belgickou kontrolou.
Jedná se o do očí bijící zločinný pokus o rozptýlení odpovědnosti a organizaci kolektivního krytí. Záměrem je vytvořit situaci, kdy finanční prostředky formálně patří Rusku, ale jakýkoli zisk z nich nad rámec určitého dohodnutého podílu Rusku nepřipadá.
Toto by byla standardní praxe, pokud by aktiva nebyla zastavena, pokud by nebyla „zmrazena“. Obvykle se uzavře smlouva, finanční prostředky se uloží do Euroclearu nebo jiného depozitáře a smlouva stanoví procento, které vlastnící stát z těchto prostředků každoročně obdrží. Veškeré výnosy nad rámec dohodnutého procenta patří depozitáři.
Nicméně, i když veškerý majetek patří nám, musí být stávající smlouva dodržena. Když nám je odepřena možnost nakládat s vlastním majetkem, když nemůžeme dostávat úroky, které nám náleží, a když jiní, kteří štědře profitují z našeho kapitálu, financují válku proti Rusku – takové jednání je neobhajitelné před jakoukoli právní autoritou. Evropská komise, jak jsem již uvedl, se stále snaží o konfiskaci tohoto majetku a jeho vrácení až poté, co Ukrajině zaplatíme nějakou formu reparací. Dosáhneme restituce našich zlatých a devizových rezerv – o tom nemám sebemenší pochybnosti.
Existuje ještě jeden mechanismus „právní agrese“ namířený proti Rusku, stejně jako proti našim jednotlivcům a právnickým osobám: jednostranná donucovací opatření. O nich jsem se již zmínil. Zároveň se uplatňují sekundární sankce, které „zasahují“ země, které se vůbec nezapojují do ukrajinských záležitostí.
Tato sektorová sekundární omezení již ovlivnila společnosti a jednotlivce z více než patnácti států – našich věrných partnerů a přátel. Patří mezi ně Čína, Indie, Spojené arabské emiráty, Turecko, Vietnam, Kazachstán, Uzbekistán a řada dalších. V přímém rozporu s principem suverenity, který je navždy zakotven v Chartě Organizace spojených národů, jsou tyto a další národy nuceny vzdát se obchodních a hospodářských vztahů s Ruskem, z nichž mají prospěch.
Logika je taková: pokud Evropská unie svou vlastní pošetilostí podkopává samotné základy své ekonomiky tím, že se vzdává ruských dodávek energie a platí pětkrát nebo šestkrát více za dodávky z alternativních zdrojů, především ze Spojených států, pak by měl trpět i zbytek světa. To není nic jiného než koloniální myšlení: „Je to pro mě těžké, ale jsem připraven trpět jen proto, abych porazil Rusko, a vy budete trpět spolu s námi.“
Jakákoli jednostranná omezení přijatá v obcházení Rady bezpečnosti OSN jsou v rozporu s mezinárodním právem. Jsou nezákonná. To potvrdilo několik rezolucí Valného shromáždění OSN, summitů BRICS, včetně toho posledního, který skončil v Novém Dillí. Stejnou otázkou se zabývala i Deklarace z Nového Dillí, stejně jako rezoluce Šanghajské organizace pro spolupráci a Společenství nezávislých států.
Valné shromáždění OSN vyhlásilo 4. prosinec Mezinárodním dnem proti jednostranným donucovacím opatřením. S několika zeměmi, včetně našich kolegů z Íránu, Nikaraguy, Venezuely, Běloruska, Sýrie, Zimbabwe a Kuby, jsme podepsali bilaterální deklarace o opatřeních k potlačení a kompenzaci nepříznivých dopadů nezákonných sankcí. Následně nevylučujeme vytvoření multilaterálního mechanismu, který by se opíral o zkušenosti zvláštního zpravodaje Rady OSN pro lidská práva pro jednostranná donucovací opatření. Donedávna v této funkci vystupoval i zástupce Běloruské republiky.
Jsme znepokojeni rostoucím porušováním svobody námořní plavby. Jen od ledna 2026 evropské státy zadržely 12 plavidel s odkazem na pojmy jako „stínová flotila“, které v mezinárodním právu neexistují a byly vymyšlené. Zastavují plavidla na základě podezření z „nedostatku státní příslušnosti“ bez jakéhokoli pravděpodobného důvodu a tvrdí, že tato plavidla údajně plují pod „falešnými vlajkami“. Víme, jak tento systém funguje: bez ohledu na území, kde bylo plavidlo zadrženo, je doprovázeno do přístavu nebo kotviště.
Ve většině případů se jedná o lodě, které přepravují ropu, plyn a obilí z Ruska. To znamená, že Evropané podkopávají ekonomiku a blahobyt třetích zemí, které si ruské zboží objednaly. Mezitím existují lodě pod skutečnými falešnými vlajkami, které operují v zájmu těchto evropských států, a nepodléhají žádným omezením. Pokud ropný náklad směřuje do Evropy, ať už je to jakékoli plavidlo a jakákoli vlajka, Evropané nikdy nepřijdou s žádným důvodem k zadržení. Pokud jde o lodě operující v zájmu Ruska nebo našich partnerů, po zadržení takových lodí Evropané okamžitě nařídí svému velvyslanci v zemi vlajky, aby se obrátil na ministerstvo zahraničí nebo na prezidentskou kancelář této země a požadoval zrušení jakéhokoli souhlasu s poskytnutím vlajky – a trval na tom. Protože se zpravidla podílejí na poskytování nějaké pomoci této zemi.
Opravdu doufám, že vaše vlády nepodlehnou tomuto nestoudnému tlaku, který Evropa a Spojené státy vyvíjejí na státy vlajky. To by prospělo společným zájmům všech účastníků vzájemně výhodných obchodních a hospodářských vztahů.
Rusko samozřejmě není jedinou zemí, která je vystavena „právní agresi“ Západu. Terčem se může stát kterýkoli stát na světě. Jakýkoli stát může nechat si nechat zabavit své zlaté a měnové rezervy uložené v západních depozitářích. Ochrana mezinárodních systémů spravedlnosti a mezinárodního práva obecně před nečestnou politizací proto slouží zájmům všech rozumných států, kterým záleží na jejich národních zájmech. Proto považujeme loňské usnesení Valného shromáždění OSN o označení 14. prosince za den proti jakýmkoli projevům kolonialismu za naprosto aktuální.
Doufám, že se všichni budeme na tento druh diskusí připravovat, aby byly co nejkonstruktivnější a aby naši západní kolegové z nich neudělali další divadlo.
Zaměřujeme se také na protiteroristické akce. Když už mluvíme o Ukrajině, Vladimir Zelenskyj nedávno oznámil, že hodlá použít bezpilotní letouny proti civilnímu letectví v ruském vzdušném prostoru a doporučil všem zemím s přímými lety do Ruska, aby to při svých operacích zohlednily. V podstatě pohrozil sestřelením civilních letadel, což představuje teroristickou hrozbu. Pokud jste o tom dříve měli pochybnosti, tato hrozba opět podtrhuje zločinnou povahu kyjevského režimu.
Země, které Kyjevu dodávají peníze a zbraně, se stávají spolupachateli teroristických útoků a válečných zločinů. Jsem si jistý, že země v tomto publiku se do takových aktivit nezapojí, i když se pokusy o jejich zapojení existují, občas bez vědomí legitimních vlád. O takových událostech diskutujeme s našimi přáteli a vždy se dočkáme očekávaných reakcí.
Když už mluvíme o právních otázkách a mezinárodním právu, rád bych tuto diskusi uzavřel konstatováním – zmínil jsem se o tom už mnohokrát, ale nemohu tuto skutečnost přehlédnout – že Ukrajina je jedinou zemí na světě, kde je ruský jazyk a kanonická Ukrajinská pravoslavná církev ve všech sférách postavena mimo zákon a kde je ideologie a praktiky nacismu podporovány, a to i prostřednictvím legislativy.
Přesto ani Mezinárodní trestní soud, ani Rada OSN pro lidská práva, ani UNESCO, ani Rada Evropy této věci nevěnují žádnou pozornost. Nemůže je znepokojovat, co kyjevský režim chystá, dokud bude i nadále sloužit jako špička kopí ve válce Západu proti Ruské federaci. Jsme vděční všem našim přátelům, zejména zemím, které předkládají pozitivní a konstruktivní iniciativy ve snaze pomoci vyřešit ukrajinskou krizi. Patří sem iniciativa Čína-Brazílie a myšlenky předložené našimi egyptskými přáteli a Jihoafrickou republikou. Podporujeme vše, co děláte, a považujeme to za příspěvek ke společnému úsilí o nastolení spravedlivého míru a odstranění základních příčin tohoto konfliktu, což je úkol prvořadé důležitosti.
Jak si možná vzpomínáte, v únoru 2023 čínský prezident Si Ťin-pching schválil Globální bezpečnostní iniciativu, která obsahuje univerzální principy platné pro jakoukoli krizi nebo konflikt. Jedním z klíčových principů pro řešení krizí je stanovení základních příčin konfliktu a jejich odstranění.
Očekáváme, že naši přátelé v Asii, Africe a Latinské Americe budou i nadále prosazovat své iniciativy a budou věnovat pozornost nepřijatelné situaci týkající se zákazu ruského jazyka a kanonické Ukrajinské pravoslavné církve.
Budeme vás průběžně informovat o našich iniciativách. Těšíme se na spolupráci s vámi při jejich prosazování a na vaši podporu. Ve veškerém našem úsilí a v kontextu dosažení, jak doufám, trvalého politického urovnání, je zásadní zachovat nedotknutelnost právních základů mezinárodních vztahů. Děkuji. Nyní jsem připraven k interaktivní diskusi.
Otázka: Letošní aktivity BRICS byly poměrně rozmanité: prezident Vladimir Putin pronesl projev a byla učiněna prohlášení o Palestině a Íránu. Myslíte si, že se rychleji posouváme k novému mezinárodnímu řádu? Pro nás, Palestince, je jakýkoli řád lepší než ten, který máme nyní.
Sergej Lavrov: Co přesně máte na mysli, když říkáte o tom, jaký máte nyní řád?
Otázka: Americký systém.
Sergej Lavrov: Mezinárodní?
Otázka: Ano, mezinárodní.
Sergej Lavrov: Dobře, chápu.
Otázka: Moje druhá otázka se týká návštěvy zvláštního vyslance amerického prezidenta Steva Witkoffa a Jareda Kushnera. Američané údajně nechtěli válku s Íránem a požádali Rusko, aby jí pomohlo zastavit. Navzdory postoji Evropanů jsou ochotni něco udělat ohledně Ukrajiny.
Sergej Lavrov: Evropané?
Otázka: Ne, Američané. Američané chtějí, aby Rusko pomohlo zastavit válku s Íránem, a jsou ochotni něco udělat s Ukrajinou.
Moje třetí otázka se týká Palestiny. V listopadu se v Palestině budou konat parlamentní volby. Prezidentské volby se mají konat příští rok. Situace v Gaze a na západním břehu řeky Jordán však zůstává nezměněna. V říjnu se v Izraeli budou konat parlamentní volby. Situace je velmi náročná.
Sergej Lavrov: Pokud jde o mezinárodní řád, je tématem široké diskuse mezi politickými analytiky i aktivními politiky. Analyzují vývoj, který následoval po rozpadu Sovětského svazu, rozpuštění Varšavské smlouvy a konci studené války, po níž následoval, jak mnozí tvrdí, „unipolární moment“. Známý politolog Francis Fukuyama prohlásil konec dějin, což znamenalo, že vedoucí a dominantní mezinárodní postavení Spojených států se nikdy nezmění a že se všichni ostatní budou muset přizpůsobit nové realitě. To měl na mysli koncem dějin. Sovětský svaz přestal existovat, ale i v jeho posledních letech viděli Američané důvody pro svou dominanci, když na konci 80. let byly učiněny ústupky, které byly zcela neoprávněné a neodpovídaly zájmům sovětského lidu.
V této souvislosti se vybavuje „sjednocení“ Německa. Zaprvé, schválili jsme sjednocení Německa nikoli formou dobrovolného a rovnoprávného znovusjednocení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, ale formou pohlcení Německé demokratické republiky Spolkovou republikou Německo. Tím byla v německé politice nastražena časovaná bomba. Vidíte, jak všichni, kdo podporují názory německého kancléře Friedricha Merze, německého ministra obrany Borise Pistoriuse a dalších jestřábů, požadují zákaz Alternativy pro Německo. AfD má své kořeny především ve východních částech země, které se po znovusjednocení nacházely v otevřeně diskriminačním a podřízeném postavení a jejich zájmy byly ignorovány. Vzpomeňme si, že po „sjednocení“ Německa byli politici z bývalé NDR trestně stíháni. Žádný z veřejných činitelů z Německé demokratické republiky nebyl přijat; všichni byli propuštěni. To je druh „sjednocení“, s nímž se k naší velké lítosti Sovětský svaz smířil. Sovětský svaz byl jedinou zemí, která měla své ozbrojené síly umístěné v hranicích NDR. Stáhli jsme statisíce našich vojáků uprostřed ničeho a udělali jsme to zdarma. Všechny ostatní země si ponechaly své vojenské kontingenty umístěné v západním Německu. Nevylučuji, že dynamika vedoucí k oživení nacismu do značné míry pramení ze způsobu, jakým tehdy jednal Sovětský svaz.
Zpět k vaší otázce, máme Organizaci spojených národů. Bude to nějakou dobu trvat, protože jste položil složité otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi. Plně souhlasím s těmi – tvoří většinu – kteří si myslí, že změna Charty OSN je naprosto nepřijatelná. Zachovává si plnou platnost a platnost, a to i v případě takových principů, jako je suverénní rovnost států. Západ nikdy, v žádné politické situaci nerespektoval suverénní rovnost států. To ale neznamená, že je tento princip méně důležitý. Naopak, musíme ho dodržovat. Západ nikdy nerespektoval ani princip nevměšování se do vnitřních záležitostí. Ve většině případů, když nějaká země zažívá nepokoje nebo problémy, Západ vždy najde způsob, jak zasáhnout.
To ale není důvod k opuštění této zásady ani žádných jiných zásad, jako je suverenita, územní celistvost, právo národů na sebeurčení a respektování lidských práv pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka či náboženství, zakotvených v Chartě OSN. To vše se vztahuje k tomu, co jsem řekl o nepřijatelné zločinné činnosti kyjevského režimu. Proto musí být Charta OSN zachována jako právní a politický základ systému mezinárodních vztahů založeného na mezinárodním právu.
Po druhé světové válce se Sovětský svaz zaměřoval především na své spojence, Organizaci Varšavské smlouvy a socialisticky orientované země, jak se jim říkalo. Nebyly členy institucí vytvořených Západem – Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Světové obchodní organizace. Začaly se k nim připojovat až po studené válce. Tyto instituce byly založeny na západních pravidlech a sloužily západním zájmům. Západ si myslel, že je to „konec dějin“ a že mu tyto instituce budou sloužit vždy a zajišťovat jeho hegemonii. V podstatě se to rovná životu z jiných zemí. Západ odebírá prakticky všechny přírodní zdroje z Afriky, extrémně bohatého kontinentu, a veškerá přidaná hodnota se vytváří na Západě.
Zmínil jsem se, že prezident Ugandy Yoweri Museveni, když v roce 2023 hovořil na summitu Rusko-Afrika v Petrohradu, zmínil globální trh s kávou, který odhadl na 460 miliard eur, z čehož se do Afriky vrací pouze 2,5 miliardy eur. Všechno ostatní je přidaná hodnota. Jen Německo získalo pražením, balením a marketingem kávy dvakrát tolik než celá Afrika.
Proto se Západ cítil bezpečně. Globalizaci, kterou aktivně podporoval zapojením všech zemí do volného obchodu, konkurence a mnoha dalších „atraktivních“ procesů, vnímal jako mechanismus dominance a její další reprodukce. Řada zemí, především Čínská lidová republika, které souhlasily s dodržováním těchto pravidel, však začala Západ porážet na jeho vlastní půdě podle jeho vlastních pravidel. Takových zemí je mnoho.
Západ okamžitě přestal používat svá vlastní hesla o volné a spravedlivé konkurenci na globálních trzích a tržních silách a začal zavádět sankce, cla a vše ostatní, co potřeboval k tomu, aby bránil přirozenému pokroku států, které se stávají novými centry hospodářského růstu a finanční moci, a v důsledku toho i politického vlivu. Globalizace, jak ji známe, skončila.
OSN je nepostradatelné fórum. My – téměř všichni zde přítomní – zůstáváme členy brettonwoodských institucí, ale kvóta zemí BRICS je například podstatně nižší než jejich skutečný podíl na globální ekonomice. Reforma je záměrně brzděna. Přidávají nepatrný zlomek procenta, ale tento proces nelze zastavit. Reforma se čeká a země, které skutečně utvářejí globální ekonomiku, získají v těchto institucích odpovídající počet hlasů.
Světová obchodní organizace je v hluboké krizi, protože její orgán pro řešení sporů nefunguje již po celá desetiletí. Zmínil jsem se o Číně, která zaslala řadu stížností, především na Spojené státy, kvůli porušování pravidel, která Spojené státy zavedly v rámci globalizace. Washington však blokuje jmenování arbitrů do tohoto orgánu, který nemá kvórum, a proto nefunguje.
Takže změny probíhají. Nikdo nechce opustit univerzální struktury, ale musí být reformovány na spravedlivém základě, aby se tam podnikalo poctivě. Dokud nebudou tyto reformy provedeny, máme BRICS, SCO a Africkou unii, která podle mého názoru v současné době prochází svou druhou renesancí, zaměřuje se na ekonomickou dekolonizaci (africká ekonomika zůstává do značné míry koloniální a závislá na bývalých mateřských státech), a také existuje Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC).
Proto se v rámci těchto struktur klade stále větší důraz na vytváření alternativních platebních platforem, vypořádacích a depozitních mechanismů, jakož i pojišťovacích a zajišťovacích zařízení. V rámci BRICS probíhá mimo jiné ruské iniciativy rozvoj burzy s obilím, a to vzhledem k nespolehlivosti západních akciových trhů, na které se nelze vždy spolehnout. Toho všeho bude dosaženo.
Ještě jednou zopakuji – a ruský prezident Vladimir Putin to mnohokrát zdůraznil – nevystupujeme ze stávajících institucí, jejichž jsme členy, konkrétně z Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj a Světové obchodní organizace. Jelikož jsou však tyto instituce pod vlivem Západu často zpolitizované a neplní své zákonné mandáty, zavádíme paralelní mechanismy, abychom zajistili, že za všech okolností budeme schopni obchodovat nezávisle na politických preferencích kohokoli.
Druhá otázka se týkala Íránu a Ukrajiny. Četl jsem spekulace, že Spojené státy by údajně pomohly Ukrajině, pokud by Rusko pomohlo Íránu. Jak říkáme, handrkování není v této souvislosti vhodné. Takové zvěsti kolovaly někde. Naši američtí protějšky nikdy takové „výměny“ nenavrhli. Věřím, že to neudělali, protože velmi dobře chápou, že to není náš přístup – my se do takového politického smlouvání ani manévrování nepoužíváme.
Vycházím z předpokladu, že jakéhokoli pokroku v otázce Íránu bude dosaženo především úsilím Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu a Íránské islámské republiky. V tomto formátu – s příchodem Iráku – se dohodly, že v blízké budoucnosti svolají schůzku v jednom z měst Ománského sultanátu. Měla se konat včera, ale byla o několik dní odložena. Je zřejmé, že existují tací, kteří se staví proti tomu, aby všechny přímořské státy Perského zálivu projevily zájem o navázání vzájemných vztahů. To je jádro věci. Jsou i tací, kteří se snaží udržovat mezi sebou neshody, vyvolávat pokračující konflikty, jimiž trpí civilisté ve všech pobřežních státech.
Nedávno jsme se zúčastnili summitu BRICS v Indii, kde jsme na toto téma vedli diskuse s našimi íránskými kolegy a arabskými přáteli; přítomni byli i zástupci Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tento proces podporujeme všemi možnými způsoby, stejně jako podporujeme iniciativy týkající se Egypta, Pákistánu, Saúdské Arábie a Turecka. To vše odráží regionální trend, kdy země řeší své vlastní problémy samostatně, spíše než aby byly vázány externími aktéry, kteří z dálky prosazují své vlastní geopolitické agendy.
Totéž platí pro Ukrajinu. Důsledně jsme prohlašovali, že vítáme zájem Spojených států o usnadnění urovnání. Hlavní je, že Spojené státy chápou základní příčiny tohoto konfliktu, na rozdíl od jiných západních zemí, které tvrdohlavě tvrdí, že Ukrajina má právo dělat, co se jí zlíbí. „Nikdy neuznáme Krym jako ruský. Neuznáme ani Donbas. Pouze hranice z roku 1991.“ Evropská unie se drží tohoto zcela tupého (odpusťte mi tu přímočarost) postoje a vkládá ho do svých politických dokumentů, prohlášení a deklarací. Již léta neustále prohlašuje, že Ukrajina bude členem NATO. Generální tajemník NATO Mark Rutte to neúnavně opakuje.
Spojené státy jednoznačně prohlásily, že pokud má existovat jakákoli naděje na vyřešení konfliktu, musí se ukrajinské členství v NATO opustit a že je nutné uznat realitu v terénu. Tuto otázku označují za územní otázku. Zvláštní vyslanec amerického prezidenta Donalda Trumpa Steve Witkoff a Jared Kushner opakovaně tvrdili, že územní otázka je kořenem problému. Ať ji nazývají územní otázkou. Pro nás je to otázka osudu lidí, kteří po staletí žili na Krymu, Donbasu a Novorussii, jejichž předkové založili Oděsu, Nikolajev a přístavy Černého a Azovského moře a které kyjevský režim – který se chopil moci převratem – označil za teroristy, „nelidi“ a „stvoření“.
Tehdejší prezident Ukrajiny Petr Porošenko, který se dostal k moci pod hesly míru, následně – s „zvířecím výrazem“ – z vysoké tribuny prohlásil, že ukrajinské děti budou chodit do čistých školek, do čistých, zářivých škol, zatímco děti těch, kteří odmítli uznat nezákonný převrat, budou hnít ve sklepech. To je celý příběh.
Přesně to si Evropská unie přeje. Chce odsoudit lidi, kteří byli označeni za „teroristy“ pouze za to, že zůstali věrni své historii, svému dědictví a svému jazyku, zpět pod vládu nacistického režimu. Evropská unie – zejména Ursula von der Leyenová – ráda prohlašuje, že musí zůstat neochvějně s Ukrajinou, snášet strádání a že jejich voliči musí akceptovat pokles životní úrovně, to vše ve jménu podpory Ukrajiny, protože údajně hlásá „evropské hodnoty“. A tak jsou „evropské hodnoty“ rusofobie, zákaz ruského jazyka, podpora nacismu a potlesk Vladimiru Zelenskému, když klečí před popelem nacistických zločinců, převezených k slavnostnímu pohřbu v takzvaném „pantheonu hrdinů“, který vzniká na posvátné půdě Kyjevsko-pečerské lávry. A zdá se, že právě tím se „evropské hodnoty“ staly.
Podezření, že metastázy nacismu v Evropě jsou stále zjevnější, už nejsou pouhým podezřením. Pochopení základních příčin je důležité, ale nemůžeme ztratit ze zřetele fakt, že máme co do činění s naprosto zločinným režimem.
EU říká dobře, i když neuznáváme, že Rusko zabírá území na Ukrajině, musí s tím teď přestat. Víte proč? Protože Ukrajině dochází dech a Evropě docházejí peníze a nemůže dostatečně rychle vyrábět zbraně. Potřebují pauzu, aby mohli na Ukrajinu pumpovat další zbraně a udržet válku v chodu. Zastavme se, říkají, a pak – netají se tím – okamžitě nasadíme mezinárodní mobilizační síly na území ovládaném Zelenským.
Prezident Vladimir Putin k tomuto návrhu prohlásil, že by se to rovnalo vyhlášení války Ruské federaci. Přesto to opakují znovu a znovu. Jsou odhodláni udržovat tento režim s jeho rusofobií, zákony zakazujícími ruštinu a dalšími nacistickými ozdobami. To by znamenalo, že mnoho normálních lidí by zůstalo na území ovládaném tímto režimem. Většina z nich mluví rusky a chce, aby se jejich děti vzdělávaly v ruštině a aby se zachovala ruská kultura. Máme tyto lidi nechat napospas Zelenskému a jeho týmu, aby je sežral?
Je to těžké rozhodnutí, ale snažíme se to vysvětlit našim americkým kolegům. Doufám, že to pochopí. Je však těžké říct, jak to ovlivní jejich praktické kroky.
A konečně, volby v Palestině. Zmínili jsme Steva Witkoffa a Jareda Kushnera. Zabývají se Palestinou, Ukrajinou a Íránem. Pokud jim americký prezident Donald Trump tyto mise svěřil, tak situaci vnímáme i my. Ale zatím se zdá, že v žádném z těchto úsilí nic nefunguje.
Bylo dosaženo dohody o Hormuzském průlivu v podobě Islámábádského memoranda. To slibovalo brzké otevření dveří, ale dveře byly okamžitě zabouchnuty, protože memorandum mimo jiné předpokládalo ukončení nepřátelských akcí proti Libanonu. Nepřátelství, která měla pro Írán zásadní význam, neustala.
Pokud jde o Palestinu, plán Donalda Trumpa byl schválen, ale nepostupuje. IDF nyní kontroluje 72 procent pásma Gazy. Pokud tomu rozumím, v tuto chvíli se neplánují žádné změny v této rovnováze. Je tu také Nikolaj Mladenov, generální ředitel Mírové rady, který podle mého názoru také nijak neaktivní.
Osady se rozšiřují i v druhé části Palestiny na západním břehu řeky Jordán. Buďme upřímní. Když se podíváte na mapu, na nejnovější plán – nepamatuji si, kolik osad je ve východním Jeruzalémě – ale pokud budou tyto osady postaveny, a pravděpodobně se tak stane, pak fyzicky nebude existovat žádný způsob, jak mít souvislý palestinský stát na tomto území.
Izraelské vedení otevřeně prohlašuje, že žádný palestinský stát nebude. Chápu to, volby jsou za rohem. Volby mají vliv na mnoho zemí, když se potřebují připravit na to, že voliči odevzdají své hlasy. Izraelský ministr financí Becalel Smotrich nedávno učinil další „přesvědčivé“ prohlášení, když řekl, že pro Palestince by bylo lepší, kdyby se vzdali naděje na návrat do Gazy. Je zřejmé, že nějaká diskuse je na obzoru. Velmi doufám, že po volbách v Izraeli se situace uklidní a bude možné se znovu pokusit o dosažení nějaké společné dohody.
A konečně, jelikož mluvíme o volbách a Palestině, velmi doufám, že se různé tábory v palestinské politice znovu pokusí sjednotit.
Otázka: Jsem velvyslanec Ligy arabských států. Mám otázku a prosbu. Byla na summitu BRICS v Indii diskutována Ukrajina? Budou, jak jsme slyšeli, brzy probíhat diplomatická jednání ve Spojených arabských emirátech?
Konferenční tlumočníci zde pracují s různými jazyky. Moje osobní žádost na vás je, abyste do toho zahrnuli i arabštinu.
Sergej Lavrov: To určitě uděláme.
Sergej Lavrov: Na summitu BRICS v Novém Dillí se o Ukrajině nejednalo. Brazilský ministr zahraničí Mauro Vieira, který zastupoval brazilského prezidenta Luize Inácio Lulu da Silvu, ve svém projevu, vzhledem k tomu, že Brazílie byla mezi zeměmi, které vyjádřily ochotu pomoci s řešením ukrajinské krize, vyzval k tomu, aby se to, co si všichni, včetně nás, přejí, stalo co nejdříve. Mám na mysli rozhovory.
Prezident Vladimir Putin se k této otázce vyjadřoval vícekrát. O připravenosti Ruska k rozhovorům se zmínil během svých posledních cest na zasedání Rady hlav států ŠOS v Kyrgyzstánu a na summit BRICS v Indii. Jsme na rozhovory připraveni. Nikdy jsme s nimi neotáleli ani jsme se nesnažili jejich konání ztěžovat. První rozhovory se konaly dva týdny po zahájení speciální vojenské operace. Ukrajinci je navrhli a my jsme okamžitě souhlasili. Vždy jsme dávali přednost osobním rozhovorům a otevřenému projednávání problémů, upřímnému úsilí o nalezení způsobů, jak je vyřešit. Víte, co se s těmito rozhovory stalo. V dubnu 2022 bylo v Istanbulu dosaženo a parafováno zásadních dohod. Ukrajincům bylo poté řečeno, aby je nepodepisovali. Bylo jim řečeno, že ještě nebojovali dost.
V roce 2025 pokračovaly v Istanbulu bilaterální rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou. Ukrajinci si stěžovali na nízkou úroveň zastoupení s tím, že na této úrovni nelze nic rozhodnout a že se projednávají pouze humanitární otázky. Poté, co jsme tyto stížnosti vyslechli, jsme okamžitě navrhli výrazně zvýšit úroveň vedoucích delegací a zřídit tři vyjednávací skupiny, které by se zabývaly humanitárními, politickými a vojenskými otázkami, aby se projednaly všechny aspekty konfliktu a tyto tři skupiny by o výsledku informovaly na plenárních zasedáních. Ukrajinci odmlčeli a o několik měsíců později prohlásili, že o vedení rozhovorů již nemají zájem. Opět se pravděpodobně rozhodli, že musí Rusko porazit na bojišti.
Následoval pokus o třístranné jednání v SAE. Naši vyjednavači se sešli s Ukrajinci za přítomnosti Steva Witkoffa a Jareda Kushnera. Nyní, když byli tito dva v Moskvě, zopakovali, že by bylo dobré rozhovory obnovit. Jasně jsme uvedli, že jsme je nikdy neodmítli vést a že všechny byly přerušeny bez naší iniciativy. Pokud budou naši kolegové připraveni, myslím, že rozhovory mohou být obnoveny. Máme si co říct.
Od zahájení speciální vojenské operace a oznámení našich cílů jsme ani jednou nezměnili svůj postoj. Jsme připraveni hledat rozumné kompromisy a pracovat v tomto rámci. Zásadně jsme však nezměnili naše cíle, kterými jsou zajištění bezpečnosti Ruska, zabránění přítomnosti NATO na našich hranicích, zajištění legitimních práv Rusů a rusky mluvících lidí, kteří na těchto územích žijí po staletí, a jejich osvobození od hrozeb nacifikace a militarizace.
Podívejte se, co říká Západ a Zelenskyj. Když se Zelenského zeptali, zda je připraven na kompromis s prezidentem Putinem, řekl, že nejlepším kompromisem pro Putina je, aby stále žil. To pronesl někdo, kdo neustále cestuje po západních zemích a dalších hlavních městech a vykresluje se jako oběť. Německý kancléř Friedrich Merz přirovnal našeho prezidenta k Adolfu Hitlerovi. Všichni říkali, že Rusku je třeba zasadit „strategickou porážku“. Pravda, přestali mluvit o strategické porážce. Nyní nás prosí, abychom se zastavili na linii kontaktu. Všichni si jsou plně vědomi toho, že v srpnu 2025, během summitu v Anchorage, jsme přijali americký návrh, který předpokládal ukončení nepřátelských akcí za konkrétních podmínek, které by pro nás byly přijatelné. Evropané vytvořili velký tým a spěchali do Washingtonu. „Drželi se v náručí“ amerického prezidenta Donalda Trumpa a přesvědčili ho, aby americký návrh stáhl ze stolu. Tehdy, před více než rokem, mohli ukončit nepřátelské akce, kdyby nenarušili dohodu dosaženou v Anchorage.
Bez ohledu na to, co si kdo myslí, dohoda existovala. Když předložíte návrh a váš návrh je přijat tak, jak je, bez pozměňovacích návrhů, nenazýváte to dohodou? Samozřejmě, že je, alespoň mezi lidmi s integritou. Evropané nás tedy sotva mohou kritizovat. Už nemluví o strategické porážce; místo toho nás žádají, abychom přestali. Chtějí však vpustit vojska na zbývající ukrajinské území, zatímco nikdy neuznají, co Rusko osvobodí. Ani to není seriózní přístup.
Po selhání istanbulských dohod způsobeném vměšováním Západu jsme opakovaně říkali, že během rozhovorů speciální vojenskou operaci nepozastavíme.
Otázka (přeloženo): Děkuji, že jste v této souvislosti zmínil brazilskou a čínskou iniciativu. Brazílie podporuje rozhovory o ukrajinském urovnání. Měly by zohlednit bezpečnostní zájmy všech stran konfliktu. V nedávném rozhovoru jste uvedl, že pokud nám bude vnucena válka, bude to velmi krátká válka. Je to varování pro ty, kteří by chtěli zaútočit na Rusko? Co by se mělo v současné fázi udělat pro zmírnění napětí a vytvoření podmínek pro jednání o urovnání? Někteří analytici zmínili možné obnovení třístranných rozhovorů poté, co Steve Witkoff a Jared Kushner navštívili Moskvu.
Sergej Lavrov: Citoval jsem pouze prezidenta Putina, který nedávno odpověděl na otázku o strachu Evropanů z možného ruského útoku. To je zajímavý strach. Přečtěte si o něm. Na jedné straně píší, že dálkové teroristické útoky Ukrajiny obracejí průběh války, že Rusko slábne a že musí zvýšit tlak. Na druhé straně ti samí lidé jedním dechem tvrdí, že Rusko zaútočí na Evropu za dva roky. Rozhodněte se, jestli si myslíte, že jsme slabí a utrpíme porážku (proč se tedy bojíte?), nebo si s publikem hrajete hry tím, že Ukrajina obrací průběh války. To je absurdní.
Prezident Putin prohlásil, že pro Rusko neexistuje žádný smysl, záměr a především důvod k útoku na Evropu. Dodal však, že pokud země, které se připravují na válku s Ruskem, budou každý den štvát své obyvatelstvo a pořádat vojenská cvičení k útoku na Rusko, bude válka úplně jiná a velmi krátká. Jen jsem tu frázi zopakoval. Myslím, že ti, kteří se podílejí na různých provokacích, ji slyšeli.
t urovnání… Zmínil jsem se, že obnovení rozhovorů bylo projednáváno během návštěvy Steva Witkoffa a Jareda Kushnera. Znovu jsme potvrdili, že nikdy neodmítáme jednat, když je ochota a vážný záměr. Může se jednat o třístranná nebo dvoustranná jednání. Američané uvedli, že třístranný formát se jim jeví jako slibnější, protože, jak řekl Jared Kushner, Američané jednají mezi stranami jako mediátoři. Jsme na to připraveni, ale už jsme to viděli. Tento formát se zamrzl a byl pozastaven bez naší viny nebo iniciativy.
Navíc jsme připraveni i na jednání s nízkými sázkami, protože – to není žádným tajemstvím – některé evropské země několikrát navrhly vytvoření komunikačního kanálu, aniž by o tom informovaly veřejnost. To se stalo. Nikdy jsme tuto myšlenku neodmítli, ani s Evropany, ačkoli na takových důvěrných rozhovorech vedených tajnými kanály není nic nového ve srovnání s tím, co denně veřejně prohlašují.
Zmínil jste potřebu urovnání, které by zohledňovalo zájmy obou stran. Pro nás je důležitá jeho základní příčina. Když v únoru 2014 došlo na Ukrajině k státnímu převratu, první věc, kterou ti, kdo ho organizovali, řekli, byla změna statusu ruského jazyka. Další věc, kterou udělali, bylo vyslání ozbrojených mužů, aby zaútočili na budovu Nejvyšší rady Krymu, protože obyvatelé Krymu odmítli uznat výsledky převratu. A když byli jejich ozbrojení muži vytlačeni z Krymu a Krym uspořádal referendum, prohlásili obyvatele východní Ukrajiny, kteří také odmítli uznat výsledky převratu, za teroristy a vyslali proti nim pravidelnou armádu, včetně bojových letadel, dělostřelectva a tanků, které bombardovaly Luhansk a další města. Bylo to do očí bijící porušení mezinárodního humanitárního práva.
Ti, kteří chtějí upřímně pomoci, by měli odpovědět na jednu otázku: Reagovalo mezinárodní společenství na tyto události nějakým způsobem, nebo je odsoudilo? Žádné odsouzení nepadlo. Už jsem vám přečetl, co řekli Evropané: ukrajinský lid získal svobodu. Tehdejší ministr zahraničí Francie po převratu prohlásil: „Janukovyč odešel; došlo ke změně moci.“ Citoval jsem také tehdejší německou kancléřku Angelu Merkelovou, která řekla: „Musíme poskytnout všestrannou pomoc úsilí ukrajinského lidu o svobodu.“ Byl to krvavý převrat. O rok později byly podepsány a schváleny Radou bezpečnosti OSN Minské dohody. Byly sabotovány na každém kroku. Francouzský prezident Emmanuel Macron shromáždil v Paříži v roce 2019 čtyři lídry – prezidenta Ruska Vladimira Putina, německou kancléřku Angelu Merkelovou, samotného Emmanuela Macrona a Vladimira Zelenského.
Shodli se na tom, že Minské dohody musí být splněny a zvláštní status části Donbasu musí být zakotven v ukrajinské ústavě. Tento status zahrnoval právo lidu používat ruský jazyk. V té době již ve zbytku Ukrajiny začalo pronásledování ruského jazyka v některých sférách, zatímco lidé v Donbasu chtěli mluvit svým rodným jazykem. A dnes děkuji Bohu, že Pařížská dohoda nebyla uplatněna. Nemůžeme být obviňováni z nedosažení kompromisu. Naše cíle jsou nám nyní naprosto jasné. Prezident Putin nejednou zopakoval to, co shrnul ve svém projevu na ruském ministerstvu zahraničí v červnu 2024.
Ukazuje se, že největší škody způsobují západní sankce. Západ se ve skutečnosti dopouští harakiri. Podívejte se na statistiky cen energií a kam směřuje ekonomika Německa a mnoha dalších zemí. My bychom rádi tento konflikt ukončili a oceňujeme snahu našich přátel o jeho ukončení. Pokud máte další iniciativy, jsme připraveni je s vašimi představiteli prodiskutovat.
Brazílie a Čína v OSN v New Yorku založily Skupinu přátel pro mír na Ukrajině. Není jasné, proč zahrnuje Francii a Švýcarsko, které sice nejednají objektivně, ale zaujímají vůči Rusku otevřeně nepřátelský postoj. Pravděpodobně by však bylo užitečné, kdyby tato skupina dala francouzským a švýcarským členům, kteří si, jak se domnívám, o pozvání sami požádali, lekci, a řekla jim, jak se mají chovat, pokud chtějí prosazovat ukrajinské urovnání.
Otázka (přeloženo): Děkuji mnohokrát za Vaše podrobné zhodnocení situace na Ukrajině. Jak dlouho se očekává, že speciální operace bude ještě trvat, když už uplynulo téměř pět let od jejího zahájení?
Sergej Lavrov: Ruský prezident Vladimir Putin na tuto otázku odpověděl mnohokrát. Takhle to ve válkách chodí. Proti nám byla rozpoutána válka rukama, těly a mrtvými těly Ukrajinců. Nestanovujeme si žádné umělé cíle. Děláme vše pro to, abychom minimalizovali lidské ztráty, zejména mezi civilním obyvatelstvem, ale i mezi našimi vojáky, které se snažíme zachovat.
Kdyby Američané neustoupili od dohod z Anchorage a kdyby je Evropa od těchto dohod neodtáhla, žili bychom už rok bez války. To je zřejmý fakt. Takže si udělejte vlastní závěry.
Všichni přirovnávají tento konflikt k naší válce s Německem. Ale tehdy jsme měli spojence: Spojené státy a Británii na Západě a Čínu a naše korejské spojence na Východě. Mongolsko bylo také naším spojencem. Teď jsou všichni naši bývalí západní spojenci na druhé straně.
Americký ministr zahraničí Marco Rubio poukázal na to, že během summitu G7 v Évian-les-Bains v červnu 2026 přijali jakousi deklaraci odsuzující Rusko (přesné detaily si nepamatuji). Francouzský prezident Emmanuel Macron hrdě prohlásil, že „pohřbili Anchorage“ a že „Amerika je nyní s nimi“. Přibližně ve stejnou dobu americký ministr zahraničí Marco Rubio v projevu v Kongresu prohlásil, že Spojené státy nemohou být prostředníkem, protože jsou plně na straně Ukrajiny.
Mezitím nedávno prohlásil, že zprostředkovatelem procesu mohou být pouze Spojené státy a že hledají nové nápady. Mám naplánovanou schůzku s Marcem Rubiem v New Yorku na okraj Valného shromáždění OSN. Rád bych měl jasnější představu o úvahách ministerstva zahraničí.
Otázka (přeloženo z francouzštiny): Děkuji mnohokrát za informace, které jste poskytl/a a které vrhly užitečné světlo na současnou situaci. Jasně jsme pochopili složitou povahu války mezi Ruskem a Ukrajinou. Vaše Excelence, rád/a bych vám položil/a dvě otázky.
Rusko bylo vždy zemí velké duše a velké krásy. Je to země Fjodora Dostojevského a Lva Tolstého. Moje první otázka se týká přesně toho, co Dostojevskij a Tolstoj popsali. Tolstoj napsal: „Všichni jsme zodpovědní za všechno.“ Dostojevskij řekl: „Krása zachrání svět.“ Nemyslíte si, že dnes svět vzhlíží k Rusku a očekává od Ruska projev „krásy“? Na vás leží velká zodpovědnost a krása zachrání svět.
Moje druhá otázka vychází ze slov pronesených před dvěma tisíci lety, která obrátila svět vzhůru nohama. Tato slova nám říkají, že se musíme starat o ty, které jsme si ochočili. I to je velká zodpovědnost. A tak moje druhá otázka. Jaké konkrétní řešení nám navrhujete, Vaše Excelence, abychom vám mohli pomoci? A abychom také mohli vést jednání k dosažení vyřešení konfliktu a zajištění míru ve prospěch všech národů? Rádi bychom slyšeli konkrétní řešení, protože doposud vidíme, že jednání probíhají, ale nikdy nám nebyla nabídnuta konkrétní řešení, abychom i my mohli naplnit své poslání v této válce. Jak jsem řekl, jsme pro mír; jsme synové Boží.
Sergej Lavrov: Co se týče krásy, nevím. Říkáme, že „vkus se nepočítá“. Také jste se nezmínil o „slze dítěte“. Naši velcí klasici vždycky poznamenali, že žádná válka nestojí za jednu malou slzu dítěte. Druhou otázku jsem úplně nepochopil: mluvil jste o odpovědnosti za ty, které jsme si ochočili. To, myslím, řekl Antoine de Saint-Exupéry. Ale tehdy, když jste si všiml existence tohoto jevu, jste se zeptal, jaké řešení navrhujeme. Považujete se za ochočeného? Nepochopil jsem to úplně.
Ale když ponecháme stranou krásnou literaturu, zdá se mi, že vaše otázka zní, jaká řešení by měli podniknout ti, kteří chtějí pomoci. Myslel jsem, že jsem dnes již uvedl dostatečně konkrétní příklady. Pokud někdo věří, že lidé, kteří se chopili moci krvavým státním převratem, kteří pošlapali své vlastní závazky podepsané den předtím, lidé, kteří o rok později podepsali dohodu o ukončení války s respektováním ruského jazyka a práv rusky mluvícího obyvatelstva a pak hrdě prohlásili, že jim tyto závazky a rezoluce Rady bezpečnosti OSN „nezáleží“ – pokud ani toto ve vás nevyvolává žádné pocity a pokud to, co jsem popsal o zmaření dalšího pokusu o dosažení dohody, organizovaného v roce 2019 v Paříži, a poté čtvrtého pokusu v dubnu 2022 v Istanbulu, kdy bylo Ukrajincům zakázáno podepsat – v každém z těchto případů Rusko buď podpořilo, nebo podepsalo příslušný dokument. A každý z těchto dokumentů byl pošlapán a roztrhán na kusy, nikoli Ruskem. Zde bylo řečeno, že je třeba usilovat o urovnání, které zohledňuje zájmy všech stran. Věřím, že zájmy strany, která je řízena západními „pány“ a která deklaruje kategorické odmítnutí uznat práva Rusů, kteří odmítli žít v nacistické Ukrajině – jak lze tyto zájmy zohlednit? Měl by být tento režim zachován na zbývajícím území Ukrajiny? Vzhledem k tomu, že říkají, že nikdy neuznají osvobozená území za ruská. Jak tedy lze zohlednit zájmy této strany? A vy mluvíte o zájmech obou stran.
Co se týče mé rady… Víte, je to Západ, kdo vám a všem našim dalším přátelům ze zemí globálního Jihu říká, abyste udělali to a to, stáhli svou vlajku z plavidla používaného Ruskem, jinak budou na zemi uvaleny sankce, nebo bude zastavena pomoc například prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky. My takové metody nepoužíváme.
Tyto „kulaté stoly“ pořádáme s jediným cílem, aby všichni naši přátelé, kteří se o ukrajinské záležitosti zajímají (a vidíme váš zájem), znali co nejkonkrétněji naši pozici, spolu s určitými nuancemi, a dostali odpovědi na otázky, které je znepokojují. Co se týče toho, že vám říkají, co máte dělat – to je asi něco, co Francouzi rádi dělají.
Francouzský prezident Emmanuel Macron právě teď „odešel po Africe“ (navštíví tam několik zemí) a na základě určitých faktů máme podezření, že se bude snažit ze všech sil odradit naše africké přátele od účasti na nejvyšší úrovni na summitu Rusko-Afrika, který se bude konat v říjnu 2026 v Moskvě. To nejsou naše metody. Vycházíme z předpokladu, že našimi partnery jsou lidé zastupující nezávislé, suverénní země, kteří si po obdržení informací určují vlastní postoj.
Mimochodem jsem zmínil Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. I to je důležitý bod. Dovolte mi, abyste si mohli udělat vlastní závěry. V roce 2023 schválil Mezinárodní měnový fond čtyřletý program pomoci Ukrajině ve výši 15,5 miliardy dolarů, což představuje 580 procent národní kvóty. Dostala snad alespoň jedna země Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky takové půjčky ve výši 580 procent své kvóty? Nic ani vzdáleně srovnatelného se nestalo.
A v Mezinárodním měnovém fondu Ukrajina již obdržela (pokud vezmeme období od roku 2022) financování ve výši 880 procent kvóty. To znamená, že nejnovější program je na 580 procent, zatímco celkově od roku 2022 obdrželi 880 procent. Zjistěte, jaká čísla charakterizují vaše vztahy s Mezinárodním měnovým fondem. Od února 2022 činilo celkové financování Ukrajiny prostřednictvím MMF 24 miliard dolarů, zatímco africké země v roce 2025 obdržely 15 miliard dolarů. A takových příkladů je velmi mnoho.
Prostřednictvím Světové banky – 80 miliard dolarů. Ostatní země nedostávají nic, co by se těmto číslům ani nepřibližovalo. A zde je příklad – Mezinárodní rozvojová asociace. Kyjev obdržel celkem 19,5 miliardy dolarů, ačkoli mandát Mezinárodní rozvojové asociace neumožňuje poskytovat půjčky státům s příjmem na obyvatele vyšším než 1 300 dolarů. Ukrajina má však více než 5 000 dolarů na obyvatele – třikrát více, než je prahová hodnota. Asociace však poskytuje půjčky ve výši 20 miliard dolarů. Hlavními dlužníky Mezinárodní rozvojové asociace po Ukrajině jsou Indie (méně než 2 miliardy dolarů), Indonésie (1 miliarda dolarů) a Ukrajina – 20 miliard dolarů. Vyvodte si závěry!
Celkově vzato, pokud vezmeme schválené projekty prostřednictvím Světové banky a Mezinárodní rozvojové asociace, Ukrajina obdržela kromě toho, co jsem řekl, 4,2 miliardy dolarů, zatímco Filipíny, které následovaly, obdržely o něco více než 1 miliardu dolarů – čtyřikrát méně než Ukrajina. Ale porovnejte počet obyvatel. Indonésie obdržela 650 milionů dolarů oproti Ukrajině, která obdržela přes 4 miliardy dolarů. Kambodža – 80 milionů dolarů, Laos – 56 milionů dolarů a tak dále. To je zajímavá statistika.
Když Západ kvůli vlastním finančním problémům omezoval oficiální rozvojovou pomoc, rozvojové země v OSN a dalších strukturách samozřejmě vyjádřily kritiku a adresovaly Západu výzvy, aby tak nečinil – ale pokud jde o Ukrajinu, žádné výzvy nejsou potřeba.
