První text o smyslu rubriky Nové ČeskoSlovensko,

který je zároveň státoprávní výzvou k občanům obou republik.

Věnováno památce historika Dr. Jana Tesaře, který celý svůj život věnoval boji proti všem formám totality, za demokracii a právo, za myšlenku česko-slovenské vzájemnosti a její státoprávní formy na základě plné rovnoprávnosti obou národů.

„Českoslovenství je pro mne kulturně něco vyššího nežli jen češství nebo slovenství. Tu už vycházíme ze své osudové malosti.“
Edvard Beneš, 1947

 

„Zvíťazíme, ak budeme my Česi a Slováci, vždycky po boku. Keď sa podarí niekomu nás rozdvojiť, potom bude s nami zle. V jednote je sila. Prvou zásadou nášho boja je jednota a svornosť. To si, bratia, pamätajme.“
Milan Rastislav Štefánik

Politická vize ČSMF

Rubrika Za novou Česko-Slovenskou státnost obsahuje úvahy, analýzy a komentáře, které se vztahují na zásadní otázky česko-slovenských vztahů. ČSMF zároveň považuje za svůj prvořadý úkol usilovat o nové kroky k upevnění historických česko-slovenských vazeb. V kontextu těsné kulturní vzájemnost obou národů, aktuální situace v Evropě a ve světě i dosavadní zkušenosti s politickým i ekonomickým vývojem obou republik po rozdělení ČSFR považujeme za náš úkol nabídnout vizi obnovy česko-slovenské státnosti na základě rovných státoprávních vztahů obou republik – Slovenské a České.

Polistopadová Česká a Slovenská Federativní Republika

Celkový vývoj v ČSFR po listopadu 1989 byl ve znamení politického diletantství, osobního prospěchářství, do nebe žalujícího ahistorismu a zejména na české straně zcela nekritického „západnictví“. Česká strana vnímala diferencovanější postoj k minulosti a rezervovanější postoj k pražskému opojení novou modlou „svatého trhu“ na slovenské straně jako přítěž a brzdu na cestě do rajské budoucnosti v „zaslíbené Evropě“. Byly ignorovány varovné hlasy těch, kteří si byli vědomi nadčasového, geopolitického významu Česko-Slovenské státnosti, uvědomovali si historickou šanci na transformaci dosavadní Federace do nové autentické podoby a varovali, že Havlův narativ o „návratu do Evropy (přes Německo)“ implikoval výlučně Evropu západní a totální podřízení pravidlům hry, které určí její mocenské a vlivové struktury. Tyto hlasy byly odsunuty na politickou periferii. Jejich prognózy, že tato cesta povede k rozbití Federace a následnému výprodeji obou republik, se bohužel naplnily.

Celková nešťastná, amatérsky vedená česko-slovenská „diskuze“ o budoucím uspořádání společného státu (tzv. pomlčková válka; některé bizarní návrhy státní symboliky, které zazněly z Pražského hradu bez odborného fundamentu, zato s odůvodněním, že navrhovaný státní znak je „hezký“ a podobně) prozradila nevyzrálost politické kultury, zejména v otázkách státoprávních. Tento deficit měl historické kořeny, které se pokusíme stručně připomenout následujícími body.

Země Koruny české: od raného středověku po rok 1619

Ve středověku a počátkem novověku měly Čechy a jejich korunní země dokonce náskok v procesu konstituce státní jednoty před většinou budoucích evropských států – a sice na základě federativních vazeb mezi Čechami, Moravou, Slezskem a oběma Lužicemi (Česká konfederace). Tento historický proces byl zastaven osudnou a ostudnou strategií „politické elity“ roku 1620. Tím bylo znemožněno konstituční zrání Konfederace v rámci autentického vývoje svobodného subjektu evropských dějin až do její moderní fáze.

1918 a ČSR

Šance na obnovu národní samostatnosti a státní existence nastala v roce 1918, tentokráte ve spojení se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Kdo na deficity první ČSR žehrá, musí si uvědomit objektivní podmínky jejího vzniku: České země byly vystaveny nejen výzvě k překonání třistaleté negace státotvorného procesu Koruny. Zároveň ale do její moderní konstituce namísto obou Lužic bylo integrováno Slovensko a Podkarpatská Rus. Takto byl rok 1918 českou společností většinově chápán, což je v kontextu doby zcela pochopitelné. V této souvislosti je nutné si uvědomit zásadní mezinárodněpolitický problém nové samostatnosti. Na straně jedné bylo nutné zdůraznit kontinuitu mezi českou státností před rokem 1620 a prokázat její existenci. Na straně druhé politicky a státoprávně reagovat na spojení s novými zeměmi – Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, které však nevykazovaly žádné znaky právní subjektivity. Objektivně viděno – muselo být zrání státnosti Čechů, Slováků, Rusínů a všech národností na státním území založeno na pozvolném, evolučním procesu federalizace Československa.

Přesto znamenala Československá republika první fázi realizace historické šance, kterou našim třem národům nabídl konec I. Světové války. V tomto kontextu není možné analyzovat konkrétní problémy a jejich důvody, se kterými byl tehdejší československý stát konfrontován – o nich v jiné stati. Nicméně ponecháme-li zásadní, destruktivní tzv. sudetoněmecký problém v jeho mezinárodních souvislostech stranou, lze předpokládat, že bez vnějšího zásahu, jakým byla německá okupace, válka a následný nástup války studené, by se politické konflikty ohledně vnitřních vztahů mezi národy a národnostmi odehrávaly v konstitučním rámci právního a demokratického státu, v demokratických podmínkách Československé republiky a měly tudíž zásadní předpoklad pro positivní řešení. Vzhledem k ekonomickému potenciálu, demokratickému charakteru státu a mezinárodní prestiži ČSR by s největší pravděpodobností vyústily ve státoprávní konstrukci tří federativních subjektů. Válka hitlerovského Německa a poválečný systém dvou bloků však tuto šanci překazily.

Realita dneška

ČSMF je přesvědčeno o hlubokém smyslu česko-slovenského státoprávního spojení. A vzhledem k turbulenci nynější doby a rizikům budoucího vývoje dokonce o jeho nutnosti. Dodnes je jméno  >Československo< vizitkou, za kterou se v Evropě a ve světě nemusíme stydět. Na místě je pochybnost, zda se tímtéž budou moci pochlubit i oba samostatné státy. Že mezi Slováky a Čechy existuje pevné kulturní spojení i moderní historická zkušenost, že i po 33 letech státního rozdělení existuje silná forma vzájemnosti, je evidentní fakt. A je děsivé, jak snadno jsme se společného státu vzdali, a jak zažité jsou myšlenkové stereotypy naší společné politické (ne)kultury, založené na pasivním přístupu k dějinám. Tato pasivita je v přímém rozporu se zakladateli naší moderní státnosti, na které se tak rádi odvoláváme (dlužno dodat, že s přibývajícím politickým a morálním úpadkem pro jistotu se stále zřetelnější zdrženlivostí).

Princip rovnováhy

Československo nebyl omyl dějin, jak se snažili a snaží sugerovat kruhy z německého prostředí, mentálně spojené s dobou 1933 – 1945. Tito lidé nemohli mít problém s Československem jako domovským státem, který jim zaručoval ústavní svobody a kulturní autonomii, o jaké mohli jejich soukmenovci v nacistické Říši jen snít. Jejich zloba měla kořeny v mentálním deficitu lidskosti, v německy šovinistickém, ahistorickém vnímání nově nabyté státní suverenity zemí, do kterých v době středověku a později v rámci stěhování uvnitř Habsburské monarchie přicházeli jako kvalifikovaní přistěhovalci. Zaskočil je vývoj, který přinesl ztrátu politické exkluzivity a privilegovaného společenského postavení. Fakticky se jednalo o jejich problém s československou demokracií, která nacistické Říši až do posledku vzdorovala. A je děsivé, že toto totalitní, šovinistické a zcela ahistorické politizování přebrali mnozí „naši“ polistopadoví politici a „intelektuálové“. Zde nejde o hospodské žvanění, ale o zásadní element české státní politické kultury.

Československo byl smysluplný a pro všechny demokraticky smýšlející národnostní skupiny otevřený projekt budoucnosti, který potřeboval ‚čas a trpělivou práci‘ (T.G.Masaryk), aby docílil vnitřní stabilitu na principu rovnovážných vztahů.

ČSMF vyzývá všechny národní demokratické síly k úsilí o realizaci této historické výzvy.

V této souvislosti zásadní poznámka.

ČSMF v žádném případě nezamýšlí 1. ČS republiku idealizovat. Její reálná existence se musela potýkat jak s hospodářskou krizí způsobenou krizovým kapitalistickým systémem a jeho sociálními dopady, tak i s problémy národnostními. K tomu všemu se přidal stranický egoismus, který často upřednostňoval osobní nebo parciální zájmy před prospěchem celku. Tento stav však v různé intenzitě postihl celou Evropu a tedy i ty multinárodní státy, které ale na rozdíl od Československa dodnes existují. Nicméně jednu skutečnost nelze při vší oprávněné kritice poměrů v žádném případě opomenout: Československá státnost, v té době jakkoliv nedokonalá, byl společný projekt našich předků založený na zásadách humanity, demokracie a práva. Vycházel z česko-slovenského obrodného procesu 19. století, který slovanství spojil s všelidskými ideály. Tato podmínka smysluplné existence v dějinách se automaticky musela dostat do ideologického a následně i existenčního konfliktu s mytologickým narrativem západního souseda, který chápal národní existenci jako exkluzivní společenství ‚půdy a krve‘ (‚Blut und Boden‘), nadřazené ostatním národům.

Vize společné budoucnosti

 Za positivní východisko z nynější situace považuje ČSMF kritickou, nicméně fundovanou reflexi minulosti a spojení národních, demokratických sil Čechů, Slováků a dalších národností bývalého Československa v úsilí o konstituci ČeskoSlovenska nového na federativním nebo konfederačním státoprávním základě.

Jsme přesvědčeni o tom, že společné autentické úsilí těch sil, které nezapomněly na odkaz našich předků, mohou naše země vrátit na půdu demokracie, práva, sociální rovnováhy i mravnosti. ČSMF je přesvědčeno, že se jedná o geopolitickou nutnost v budoucí střední Evropě. V neposlední řadě zároveň i o politický a morální dluh vůči minulým generacím, které ve jménu bratrství obou národů od dob tzv. národního obrození z této myšlenky vycházely a v dobách nejtěžších za svobodu, demokracii a prosperitu celé naší vlasti obětovaly své životy.

Tyto generace dokázaly rozpoznat signál doby přerodu a šanci, kterou našim národům nabízí. I nyní vzniká nový světový pořádek a pokud tyto turbulence svět přežije, otvírá se v jeho stínu šance pro naši společnou budoucnost – tentokrát jako výsledek autentické vůle obou národů.

Třicet tři roků oddělené existence nemilosrdně potvrdily slova Milana Rastislava Štefánika a zároveň vyvrátily pohádku o tom, jak nám bude jeden bez druhého lépe.

 

Petr Schnur a Vladimíra Vítová

---