Prohlášení ČSMF k 80. výročí konce II. Světové války a osvobození Československa Rudou armádou
Vážení přátelé otevřené diskuze a občanské zodpovědnosti za naplnění odkazu státního hesla „Pravda vítězí“!
Z aktuálních důvodů bude mít tentokrát naše prohlášení poněkud netradiční podobu, důvod je prostý. Nad Evropou se opět vznáší hrozba nové války, přičemž bojechtiví euro-vůdci a jejich média se jí zřejmě nemohou dočkat. Evropský svět je naruby, jako by si neuvědomoval cenu, kterou by zaplatil v případě, kdyby politický poker o zachování vlivu na dění dohnal příliš daleko. Naruby rovněž kvůli vulgární aroganci, se kterou současná euro-agenda politicky v extrémně anti-ruském duchu instrumentalizuje výroční oslavy konce války a zároveň bez sebemenších zábran troubí do nové. Příležitost k zahájení mírové diplomacie byla znemožněna militaristickým opojením generace politiků, která nezažila válečné hrůzy na vlastní kůži.
Historii nelze vymazat, jen manipulovat nebo zamlčet. Ti, kteří se k tomu propůjčí, mohou bourat pomníky a bagatelizovat nacistický teror, kterému byla naše země a Evropa vystavena, pravda však umírá teprve v okamžiku, kdy za ni není nikdo ochoten „lámat kopí“. A historie hovoří jasnou řečí: rozhodující zásluhu na porážce nacismu měl Sovětský svaz a jeho národy. Za ni zaplatili nejvyšší daní, lidskými životy miliony vojáků i civilistů, díky jim dnes Češi jako národ fyzicky existují. Pekelná muka všem těm, které tento fakt zpochybňují nebo dokonce těmi nejprimitivnějšími způsoby znevažují. K nim by dnes Ježíš na kříži promluvil asi takto: „Otče, neodpouštěj jim, neboť oni vědí, co činí!“. Toto je důvod, proč ČSMF v těchto dnech nejen vzpomíná tehdejších událostí, ale zároveň akcentuje souvislosti, které k válečnému střetu vedly. Jeho „fyzický“ / operačně-vojenský počátek se sice nachází v roce 2022, příčiny je nutné hledat již dávno před ním. Pokud tyto skutečnosti pomineme, dostaneme zkreslený obraz dramatu, ve kterém primárně nešlo o územní zisky, nýbrž o mezinárodně garantovaný neutrální status Ukrajiny.
Smutnou pravdou zůstává, že v těchto dnech, kdy si připomínáme 80. výročí konce II. Světové války, umírají na Ukrajině lidé – Ukrajinci a Rusové. A je hrůznou tragédií, že proti sobě stojí potomci těch, kteří nám společně v roce 1945 přinesli záchranu.
Bombardování Jugoslávie v roce 1999, ničivé války Severoatlantického paktu a Evropské unie v Iráku, Afghánistánu a Libyi, navíc pod vylhanými záminkami, byly přikryty závojem mlčení, zatímco nyní se politická a mediální mašinérie transatlantického světa rozjela na plné obrátky. Vše je krásně černobílé a kdo se s tímto obrazem světa nespokojí, poutá na sebe pozornost prorežimních inkvizitorů. Válečný střed na Ukrajině nabídl západním elitám, jejichž světovou dominanci ohrožují globální emancipační procesy směřující ke multipolaritě, jedinečnou příležitost dokončit stavbu staronové „železné opony“. Tuto stavbu neodstartovala ruská invaze na Ukrajinu, jak se Evropanům snaží sugerovat vládnoucí politická agenda. Její postupné budování začalo v okamžiku, kdy spolu s Varšavskou smlouvou nebylo rozpuštěno i NATO. Tehdy v letech 1990/91dostala Evropa jedinečnou příležitost k vybudování celoevropských bezpečnostních struktur od ‚Atlantiku po Ural‘, jak o nich snil bývalý francouzský prezident a velký státník, generál de Gaulle. Definitivní konec této možnost nastal v okamžiku, kdy se NATO začalo postupně rozšiřovat na východ k hranicím Ruské federace, čímž prakticky anulovalo původní konceptuální roli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Vrcholem postupného převzetí moci nad Evropou měla být plná integrace Ukrajiny do transatlantických ekonomických, politických a vojenských struktur, tedy do EU a NATO. Na tomto cíli obě uskupení obezřetně, krok za krokem pracovaly minimálně od konce 1990. let. Násilný převrat 2013/14, obecně nazývaný euromajdanem ukázal, jak cíle dosáhnout násilím, když politické intriky selžou.
Kdo tyto okolnosti evropského vývoje po událostech na přelomu let 1989/90 odmítá brát v úvahu, tomu nejde o vyvážené posouzení situace, racionální diplomacii a mír, ale o něco zcela jiného, protikladného. Takový přístup k věci je výsměchem památnému výročí, ke kterému se všichni společně hlásí.
Perverznost, s jakou nová „prozápadní železná opona“ mnohonásobně předčí tu studenoválečnou spočívá v tom, že se týká všeho, co přichází z takzvaného „(pro)ruského východu“. Bojkot se vztahuje nejen na politickou diplomacii a ekonomiku, ale i na kulturu, sport a historickou paměť, která má být vymazaná z učebnic i obecného povědomí budoucích generací. Toto je znak duchovního a politického barbarství, které západní Evropu vrací do dob inkvizice a náboženského fanatismu. Tam se nyní ocitla západní Evropa, která se verbálně hlásí k odkazu osvícenství, k duhu racionality a kritickému rozumu.
Ona nová „železná opona“ ovšem není stavěna jen na hranicích Evropské unie, ale i uvnitř ní. Kdo nejde v jednom šiku s povely Evropské komise, je nepřítel, což platí i uvnitř společností jednotlivých členských států. Tato politika „přítel-nepřítel“ vede neudržitelně ke zkáze Evropy.
V kontextu aktuální situace na Ukrajině i v Evropě klademe tyto zásadní otázky:
- Komu vadila neutrální, ekonomicky prosperující a federální Ukrajina jako ekonomická spojnice mezi EU a RF? Dozajista těm, kteří měli zájem na přerušení oboustranně výhodných hospodářských stycích a dodávek levných ruských surovin do Evropy.
- Jak je možné, že se v rámci EU našlo dostatek politických sil, které se na geostrategické šachovnici tehdejšího Washingtonu nechaly zapojit do této antievropské hry? Komu tyto síly sloužily? Dozajista ne Evropě a jejím občanům.
- Jak by se asi zachovaly USA, kdyby se v „proruském“ Mexiku začali roztahovat Rusové, Číňané a jejich spojenci? A jak by se tvářil Londýn na postupnou ruskou vojenskou přítomnost v nezávislém Skotsku?
- Kde hledat příčinu absurdního jevu, ve kterém politická reprezentace kontinentu, který by v případě válečného konfliktu euro-NATO versus Rusko během krátkého času dostal podobu Pompejí, po způsobu středověkých vazalů podporovala všechny americké prezidenty, kteří rozpoutali a vedli války s katastrofálními důsledky? Zatímco se ve vztahu k prezidentovi, který zahájil diplomatické mírové úsilí, chovají s despektem a vyvíjí aktivity, které mírové ujednání bojkotují?
Závěrem prohlašujeme následující:
ČSMF vyjadřuje nehynoucí vděk všem národům Sovětského svazu i vojákům z dalších zemí, kteří přinesli naší česko-slovenské vlasti osvobození od nacistických katů a s ním nový život.
Pečlivě bdíme nad věčnou památkou těch Čechů, Slováků a Rusínů, kteří se aktivně zapojili do boje proti nacistické okupaci.
Při této příležitosti vzdáváme čest československým Němcům sloužícím v Československé armádě v zahraničí (Sovětský svaz A Velká Británie).
V listopadu 1989 se hlásalo heslo „Nejsme jako oni“. Do jaké míry se s ním nynější politika kryje, to nechť posoudí každý sám. ČSMF na toto heslo nezapomnělo. Náš respekt a uznání platí i všem těm, kteří ve spojeneckých armádách na západní frontě bojovali a umírali za stejné přesvědčení jako jejich váleční bratři na frontě východní: za konečné a bezpodmínečné vymýcení fašismu a nacismu. Poděkování vyslovujeme i navzdory milionům mrtvých a zmrzačených lidí, které za sebou zanechaly americké války po roce 1945 až do dnešních dnů.
Čest jejich věčné památce!
Za ČSMF: PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D. / Petr Schnur, M.A.
