Proč I. Československou republiku tak nenávidí její současní nepřátelé a sudeťáci
Neustále útoky na I. československou republiku byly zahájeny nedlouho po útocích na socialistickou republiku let 1948-1989.
Zatímco útoky na socialistickou republiku byly vedeny pod rouškou antikomunismu (antibolševismu) a antisocialismu, pod rouškou zhnusení okupace ČSSR v roce 1968 na věčné časy zejména mladým generacím, které ji nezažily, útok proti I. československé republice bylo nutno vést jinak – a to jako „tragedii zboření starorakouské liberální říše“. jak to dnes vykládá například profesor Bělohradský, nebo jiní zavilí odpůrci republiky. Bylo nutno vést útoky zejména proti jejím třem otcům zakladatelům – TGM, Beneši a Štefánikovi.
Zatímco Beneše se daří napadat trvale kvůli jeho „nelidským dekretům a kolaboraci se Sověty“ (což je zhovadilost vtloukaná úporně do hlav všech následujících generací, nicméně tisíckrát opakovaná se stává jakousi dominantou propagandy), s napadáním TGM je neustálá potíž. Ani Hitler – na rozdíl od Beneše! – se nikdy neodvážil výslovně napadat TGM, jenž přes odpor k jeho republice, pro něj jako „vůdce vybudovaných legií“ byl nechtěnou autoritou. Takže naši zrádcové a kolaboranti s Říší (dnes vedle Berlína též s EU) museli a musejí vytahovat proti TGM neustále nejrůznější konstrukty a dokonce výmysly, aby jeho éru, když ne rovnou zneuctili, tak alespoň zpochybnili – zejména v očích mladších, historií státu nepolíbených generací.
Nejpohodlnější a nejprimitivnější argument nepřátel I.ČSR je pseudoargument „o původu TGM“. Přestože byl dávno vyvrácen vědci, naposledy v knize Stanislava Poláka “ Masarykovi rodiče a antisemitský mýtus“ (Ústav T.G.Masaryka Praha 1995), přesto nepřátelé a to i zahraniční (zejména z Rakouska a Německa) vykládají stále nesmysly “ o Masarykově židovském původu“. že prý otec Masaryka byl otcem nepravým, že TGM byl zplozen z mesaliance matky s rakouským policejním ředitelem (sic!), a když je toto vyvráceno, následují spekulace vskutku barnumské – prý byl „plodem nemanželského styku císaře s jeho matkou“ (!!) Bláboly místo historických reálií mají vytvořit iluzi, že zakladatel ČSR byl nadán vlastnostmi zděděnými po rakouské vládnoucí třídě a dokonce snad i po zbožněném císaři.
Nesmysly vhodné jako doševní krmě pro naprosto historicky indoktrinované jedince.
Další pseudoargument vyvolává dojem, že TGM byl spojen “ s židozednářskými kruhy“, čemuž odporuje jak neexistence důkazu jako doloženého člena zednářské lóže – na rozdíl od Edvarda Beneše, jenž byl členem lóže Národ – i manželství s Charlottou Garrigue, jež byla unitářkou a charitativní pracovnicí, krutě žalářovanou Rakušany za I.světové války. Samozřejmě se odkazuje na zásah TGM v tzv. hilsneriádě, kdy TGM byl napadán za obranu mladého Hilsnera, neprávem obviněnému z vraždy Anežky Hrůzové,což vedlo k těžkému neoprávněnému divoku katolických kruhů a k útokům farářů na profesora Masaryka. Dokonce mu vyhrožovali i šibenicí…
Ovšem největší důvod nenávisti vůči dílu všech tří otců zakladatelů (Štefánik i sám TGM původně byli zastánci monarchismu,ale s vývojem války a pod vlivem presidenta Wilsona TGM a Štefánik se k republice přiklonili, zatímco Beneš byl republikánem od počátku.) je tzv. Washingtonská deklarace.
Co je Washingtonská deklarace?
Je to na rozdíl od politických deklarací deklarace státoprávní. Je to manifest zakládající listiny nového státu z bývalého království pod habsburskou nadvládou. A tento stát má mít formu demokratické republiky, obhájené vlastní vojenskou moci, armádou československých legii o síle cca 140 tisíc mužů.
Nejdříve jsme měli vojsko, poté republiku.
Tedy Washingtonská deklarace sepsaná po dlouhém studiu T.G.Masarykem určuje základní atributy nového státu jako výsledku národně demokratické revoluce. Vznikla při pobytu TGM ve Washingtonu a proto nese tento název, i když je kvůli dalším dvěma signatářům datována v Paříži 18. října roku 1918. Zásadní studii o této deklaraci sepsal po studiu originálních dokumentů český badatel profesor J.B.Kozák v díle „T.G.Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918″ (Melantrich Praha 1968.). V naší legionářské sokolské rodině se po léta uchoval originál prvního letákového výtisku této deklarace a přežil I.republiku, protektorát i socialismus až do dnešní euristické doby… Budu tudíž citovat z tohoto dokumentu.
Proč vyhlašují zakladatelé republiku?
Činí tak v době, kdy Habsburkové nabízejí federalizaci říše proti postupujícím vítězným vojskům Dohody, která vítězí nad německými Hohenzollerny na evropském západě, a proti padajícímu Turecku na východě, i proti Rakousku trčícímu na italské frontě, po přechodných dílčích úspěších zatlačeném do defensivy, která vede USA s presidentem „soudcem světa“ Woodrowem Wilsonem k nótě rakouskouherskému ministru Andrássymu poté, co USA a Dohoda uznala Českou národní radu za prozatímní vládu „do voleb čs.národa“.
Tehdy TGM, Beneš a Štefánik vyhlašují ve Filadelfii tuto deklaraci.
Deklarace je dílem nejen samotných otců zakladatelů, ale dílem součinnosti boje legií za nový stát Čechů, Moravanů a Slováků, a přidávajících se Rusínů, jejich národní radou v americkém Homesteadu. Ve vlasti je to revoluce lidových mas v době od 14.října do 28.října, na Slovensku po vyhlášení Martinské deklarace.
Vše to zobecňuje právě Washingtonská deklarace, která je vyjádřením – manifestem – národně demokratické revoluce, která vypovídá habsburskou monarchii a zavádí republikánsko demokratickou formu nového státu, kdy Češi a Moravané jsou nástupci ujařmeného Království Českého v jeho historických hranicích – zde je první rozpor s kolonizovanými Němci – a na Slovensku je to hranice etnografická podle stávajících národností bývalé tzv. „Horní země“ tisíc let neuznávaných Slováků (uhersky rasistické primitivní heslo „Tóth nem Embér“ – „Slovák není člověk“ (sic!), uherské vládnoucí oligarchie. Pro Rusíny platí totéž. (dnes Maďaři zaujímají příznivější postoje).
Národně demokratická revoluce byla ve východní Evropě (pojem „střední Evropa“ je „Mitteleuropa“ – účelový konstrukt Bismarcka a Neumanna, německých geopolitiků bez faktického opodstatnění) naprostým unikátem. Vzniklé Československo bylo ve východní Evropě jediným novým ostrovem demokracie, což vyvolávalo trvalo nenávist Maďarů, Poláků, Rakušanů a zejména Němců, stále snících o svých velkostátech na úkor Slovanů.
Co vyhlašovala Washingtonská deklarace?
Uvedu pouze revoluční požadavky – ty, které dosavadní zahraniční národy a dosud vládnoucí německou menšinu uváděly do nesmírného vzteku, vedoucího k dočasnému odtržení čtyř separatistických provincií.
Zuřivá byla zejména německá šlechta a němečtí fabrikanti, bankéři, a velkostatkáři, kteří přicházeli o svá dosavadní privilegia a rovněž římská církev, které po třech stoletích nadvlády přišla o výsady. Všichni byli podrobeni omezení pozemkové držby – něco neslýchaného v dosavadní habsburské říši!
Jak to deklarace definovala? Takto:
1.Československý stát bude republikou.
2. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního.
3.Církev bude odloučena od státu.
4.Naše demokracie bude spočívati na všeobecném právu hlasovacím.
5.Ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům,
6.Práva menšin budou chráněna poměrným zastoupením: národní menšiny budou požívati rovných práv.
7. Vláda bude míti podobu parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda.
8.Stálé vojsko nahrazeno bude milicí.
9. Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy: velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonisaci: výsady šlechtické budou zrušeny.
(…)
11. Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou odpovědnost za reorganisaci východní Evropy: přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají býti uzavírány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.
12. Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoli zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.
Je jasné, že okolní státy Československa takové atributy demokracie vcelku odmítaly, snad s výjimkou některých bodů přijatelných pro novou rakouskou republiku. Musíme vzít v potaz polofeudální charakter těchto států, tj. především Polska a nově ustaveného regentství Maďarska, kde stále rozhodovala šlechta a církev římská (Polsko) nebo luteránská (Maďarsko). Poválečné Německo se topilo v chaosu místních revolt. A bývalé Uhry zažily jak bolševickou republiku Bély Kuhna, tak i neúspěšné převraty Karla I., jehož to stálo vyhnanství a ponechání regentství Maďarska admirálu Horthymu Nagybanya. Nakonec Maďarsko zvolilo cestu války s Československem, stejně jako Polsko.
A čeští Němci využili situace k odtržení čtyř „provincií“ tj. „Südmähren“ (Znojemsko, Mikulovsko, Břeclavsko) „Böhmerwaldgau“ (Novohradsko, Budějovicko, Šumava) „Deutschböhmen“ (Krušnohorsko, Liberecko) a konečně „Sudetenland“ (vztahoval se výhradně na Jesenicko! nikoli na celé pohraničí, jako to zosnovali potomní vůdcové československých Němců, Jung, May, Schwabe, Logdman von Aue, Khuen-Belasi-Lützow, později K.H.Frank, a Henlein-Dworzaczek! a jiní. A jak to posléze zavedl Hitler.). V této situaci muselo zasahovat nově vznikající čs. vojsko – řada legií byla teprve na cestě domů! – z řad dobrovolníků (Slovácká brigáda, Sokolstvo) Právě z této doby se datuje i zuřivá nenávist československých Němců – jak tzv. sudetských, tak tzv. karpatských! – k novému státu Republice Československé, zvané od roku 1923 ČSR.
Československo muselo pacifikovat odpor tzv. provincii jak policejně, tak vojensky (např. v Kašperských Horách i jinde) na příkaz Dohody. Po konsolidaci československého pohraničí a po vítězné válce s Maďarskem se definitivně vyznačily hranice státu, které platily až do Mnichovské zrady 1938. V Čechách, na Moravě a ve Slezku to bylo podle historického státního práva a doložených dokumentů, spor byl veden pouze o Těšinsko, kde po válce s Polskem došlo k modu vivendi.
Nový stát tak dostal do vínku nenávist Němců, Poláků a Maďarů, která se vzbudila opět za mnichovské krize.
Rakušané akceptovali nový stav jako republika pokojně. Sami totiž museli pacifikovat nároky Habsburků zákony o nemožnosti nastolení habsburské dynastie, a tudíž vyloučili i plány na zřízení nového bavorsko-uherského království pod Habsburkem, které padly s potlačením dvou uherských povstání, zosnovaných především excísařovnou Zitou Bourbonsko-Parmskou, chotí Karla I. – a Vatikánem.
Československo se tak stalo osamoceným ostrovem republikánsko demokratického systému v moři polofeudálních států východní Evropy, bez ohledu na formu jejich zřízení, formálních republik nebo monarchií.
Tudíž nenávist okolních států se pojila s nenávistí německé menšiny v Československu, a bylo jen otázkou času, kdy opět vybuchne. Proto také Henlein v roce 1941 ve Vídni ve svém projevu přiznal přetvařování Němců k režimu Československa v době jeho pevnosti. Jeho projev sloužil jako důkaz většinové zrady tzv. Sudetoněmců i na Norimberském soudu.
Na druhé straně je nutno konstatovat existenci poctivé vzájemnosti malé menšiny československých Němců ke spolupráci s Čechoslováky. Byli to především příslušníci levice – komunisté a sociální demokraté, a maličká část politického středu německé menšiny. Vzácný příklad je organizace Republikanische wehr Nikolsburg.
Mikulovští němečtí antifašisté – komunisté a sociáldemokrati – sestavili tuto organizaci, jejich známo 900. Všechny zahubili henleinovci a němečtí nacisté posláním do koncentráků.
Československo se snažilo československé Němce zrovnoprávnit, a to tak, že jim dovolilo veškeré školství od základního po vysoké. Měli universitu, měli dvě techniky, měli vydavatelství, tisk, měli, čtyři ministry ve vládě (Czecha, Spinu, Mayr-Hartinga a Zajiczeka), měli jednací řeč, měli průmysl i svaz velkostatkářů a agrárníků, a meli povolené politické strany až do činnosti proti republice. Na výstavě v Brně 1928 se Němci prezentovali ve všech oborech činnosti. Ale nic jim nestačilo.
První bylo povstání Volksportu s nalezenými sklady zbraní, pak bojůvky ordnerů a nakonec povstání freikorpsů založených v Německu se štábem v německém Dondorfu. V letech 1936-38 českoslovenští Němci s výjimkou antifašistické menšiny
ČSR zrazovali, pronásledovali Čechy v pohraničí a osnovali přepady a vraždy četníků, celníků, učitelů, sedláků a dělníků. Začali je vyhánět z měst i z vesnic, existují tisíce dokladů, vzpomínek a fotografií vyhánění. Dnes landsmané lžou, že prý „nic takového neexistovalo“. Proti dokladům proti zápisům, proti pamětníkům, proti fotografiím. Proč musela být zřízena Stráž ochrany státu – SOS v letech 1937-1938? Právě proti útokům československých Němců, kteří si dnes hrají na ukřivděné odsunem, z vůle velmocí, nikoli dr.Beneše. Ale Beneš je pro ně universální viník. Opak je pravdou, tvůrci odsunu byli Britové a schválili jej USA,SSSR a Francie v Postupimi. Dále tzv. sudetské Němce na nás poštval odpůrce Beneše sociáldemokrat Wenzel Jaksch, který si vymyslel krvavý pochod Pohořelice. Průzkum prokázal nepravdivost jeho tvrzení, ale to landsmané zamlčují a vytvářejí legendy, o „desetitisících zavražděných Němců v Pohořelicích“, kde žádné masové hroby neexistují a pomníky zřízené Němci jsou falešné.
Nenávist sudeťáků proti ČSR má tedy počátek od samého vzniku Československa až po dnešní dobu – a jestliže naplánovali invazi sudetosjezdu v Brně, cílem není smíření. Cílem je dnes skrývaná plíživá germanisace dnešního Česka, zrušení dekretů a revanš za konfiskáty.
Žádný pan Posselt své skutečné cíle nám s našimi zkušenostmi nezakryje. Ani žádný pan Magyar nám nebude diktovat, že se mají rušit dekrety. Ani nám, ani bratrům Slovákům.
Proto nelze připustit žádné sudetosjezdy landsmanů v České republice, a pokud budou, bude to důkaz zrady naší vlády a orgánů na vlastní republice.
Na brněnském magistrátu stále protestujeme proti sudetosjezdu – a magistrát stále odmítá přiznat postoj k této protistátní akci. Magistrát nechce říci ano nebo ne k sudetosjezdu – prý „to není jeho věc“! Tak co je jeho věc?? Podpora sudetosjezdu nebo obrana národa??
Občané se mají sjednotit v odporu vůči invazi sudeťáku do Brna i do republiky. Sudeťáci léta řvali – Heim ins Reich, a dostali jej. Tak ať nám nelezou zpět do republiky. Jejich domov je v Německu. My nejsme ani Německo, ani Rakousko, ani Lichtenštejnsko – jsme Čechy, Morava, Slezsko. Když se po II.válce náš diplomat Lisický ptal, „Sudetští Němci, kde je vaše vlast?“ nedokázali odpovědět. Zato v roce 1938 to věděli. Byl to III.Reich.
Sudeti, běžte domů, do říše.
Jiří Jaroš Nickelli, Spol. Ludvíka Svobody Brno
Převzato ze serveru České národní listy
