Pohádka o blonďaté víle ze stanice metra Vyšehrad

Tato pohádka je věnována Mgr. Jaroslavě Frejkové – Jarce, mé osobní známé – jako poděkování za její laskavost, asistenci při přepravě pražským metrem a společnou cestu na Vyšehrad.

Bylo nebylo – a přece skutečně bylo.

Jednoho dne jsem se vydal do Prahy. Mým cílem byl Vyšehrad, místo starých českých pověstí, historie a příběhů, které přečkaly celé generace.

Netušil jsem, že toho dne k nim ve své paměti přidám ještě jeden. Mnohem menší a osobnější.

Čekala mě cesta pražským metrem. Pro mnoho lidí naprostá samozřejmost. Pro mě však ruch, množství cestujících a rychlé přesuny mohou znamenat chvíle nejistoty.

Tentokrát jsem na to ale nebyl sám.

Byla se mnou Jarka.

V této pohádce jsem z ní udělal blonďatou vílu. Ne proto, že bych si potřeboval skutečnost přikrášlovat, ale protože pohádkový příběh někdy dokáže zachytit pocity, pro které se obyčejná slova hledají těžko.

Jarku jsem znal.

Nebyla tedy tajemnou bytostí, která by se znenadání objevila na nástupišti. Byla známou tváří a někým, komu jsem mohl důvěřovat.

Společně jsme nastoupili do metra.

Souprava se rozjela. Za okny se střídala světla stanic s temnotou tunelů a my jsme se pod pražskými ulicemi přibližovali k místu, které zná snad každý z českých pověstí.

Potom se ozvalo:

„Příští stanice – Vyšehrad.“

Pro většinu cestujících to bylo obyčejné hlášení.

Pro mě začínala část cesty, kterou jsem si měl zapamatovat.

Dveře se otevřely a vystoupili jsme.

Lidé kolem nás rychle pokračovali dál. Každý někam mířil, každý měl svůj vlastní cíl.

Já jsem se na chvíli zastavil a rozhlédl.

Jarka byla vedle mě.

Nemusel jsem se přizpůsobovat tempu davu. Mohli jsme pokračovat tak, jak jsem potřeboval – v klidu a bez zbytečného spěchu.

A tak jsme šli.

Hluk metra postupně slábl a před námi se otevíral Vyšehrad.

Právě tam jsem si uvědomil, jak zvláštní místo se stalo kulisou našeho malého příběhu.

Vyšehrad je spojen s dávnými českými pověstmi, kněžnou Libuší a příběhy předávanými po staletí.

Já jsem však toho dne nemusel hledat žádnou starou legendu.

Měl jsem před sebou jednu současnou.

Byla docela prostá.

Jeden člověk potřeboval při cestě trochu jistoty a druhý se rozhodl jít vedle něj.

Nic víc.

A možná právě proto pro mě znamenala tolik.

Staré vyšehradské hradby se přibližovaly. Za námi zůstávalo metro, spěch a hluk velkoměsta. Před námi stál Vyšehrad se svými stromy, hradbami a dávnými příběhy.

A mezi tím jsme byli my dva.

Já a Jarka.

Poutník a blonďatá víla.

Když jsem si nebyl jistý, mohl jsem se zeptat. Když jsem potřeboval zpomalit, nebyl to problém.

Nebyla potřeba velká slova.

Stačilo vědět, že pokračujeme společně.

A právě tehdy dostala jednoduchá věta svůj zvláštní význam:

„Půjdeme spolu.“

Nakonec jsme dorazili tam, kam jsem potřeboval.

Rozhlédl jsem se po Vyšehradě a uvědomil si, že si z tohoto dne neodnesu jen vzpomínku na historické místo.

Budu si pamatovat také naši společnou cestu.

Jarku vedle sebe.

Klid, který mi její přítomnost dávala.

A pocit, že na některé cesty člověk nemusí být sám.

Poděkoval jsem jí:

„Děkuji, Jarko.“

Krátká věta.

Ale právě proto vznikla tahle pohádka – abych do ní mohl vložit i to, co se do obyčejného „děkuji“ nevešlo.

Od toho dne pro mě stanice Vyšehrad nebude jen názvem zastávky pražského metra.

A Vyšehrad nebude pouze místem starých českých pověstí.

Mezi všechny jeho dávné příběhy si totiž mohu vložit ještě jeden vlastní.

Pohádku o blonďaté víle Jarce, která se mnou jednoho dne vystoupila ve stanici Vyšehrad a prošla se mnou kus cesty.

Možná nebude nikdy zapsána ve staré kronice ani vytesána do vyšehradských hradeb.

To vůbec nevadí.

Je to naše malá vzpomínka.

A právě ty někdy bývají nejcennější.

Protože člověk si po letech nemusí pamatovat každou chodbu, každou stanici ani každý krok.

Ale může si velmi dobře pamatovat, kdo šel vedle něj.

A tak mezi staré vyšehradské pověsti přidávám jednu svou.

Ne o kněžně ani o rytíři.

Ale o důvěře, lidské blízkosti a společné cestě.

A o blonďaté víle jménem Jarka.

❤️ Osobní poděkování Jarce

Milá Jarko,

když jsem Ti tehdy poděkoval, byla to jen krátká chvíle. A možná jsem nedokázal říct všechno, co pro mě Tvoje přítomnost při té cestě znamenala.

Proto Ti to chci říct alespoň prostřednictvím tohoto příběhu.

Děkuji Ti nejen za to, že jsi mě doprovodila pražským metrem a šla se mnou od stanice Vyšehrad.

Děkuji Ti hlavně za způsob, jakým jsi se mnou šla.

Za to, že jsem vedle Tebe nemusel mít pocit, že někoho zdržuji.

Za Tvůj klid a trpělivost.

Za to, že ses přizpůsobila mému tempu a že pro Tebe nebyl problém zastavit se ve chvíli, kdy jsem to potřeboval.

A také za něco, co se popisuje ještě hůř – za pocit důvěry.

Vědomí, že vedle mě jde někdo, koho znám a na koho se mohu spolehnout, pro mě znamenalo víc, než možná tušíš.

Možná jsme spolu prošli jen malý kousek Prahy.

V mé vzpomínce je ale ta cesta mnohem delší.

Nepočítám ji totiž podle stanic metra ani podle ušlých kroků.

Pamatuji si ji podle pocitu, který ve mně zanechala.

Až si někdy vzpomenu na Vyšehrad, nevybaví se mi pouze staré hradby, české pověsti nebo stanice metra.

Vzpomenu si také na Tebe.

Na naši společnou cestu.

A na obyčejnou lidskou laskavost, která pro mě obyčejná vůbec nebyla.

Děkuji Ti, Jarko, že jsi tehdy byla vedle mě.

A jestli má tahle pohádka nějaké poselství, pak je velmi jednoduché:

někdy je tím nejcennějším darem čas, trpělivost a ochota ujít kus cesty s druhým člověkem.

Ty jsi mi tenhle dar dala.

A já si ho budu pamatovat.

S upřímným a osobním poděkováním

Bc. Pavel Slouka

---