Připomínka státnického odkazu prezidenta E. Beneše 87. výročí německé okupace českých zemí
Již od roku 1989 probíhá cílená snaha zavléci nás do nového „Drang nach Osten“
Praha 15.3.2026
Milí přátelé, vlastenci,
scházíme se dnes při příležitosti smutného výročí německé nacistické okupace českých zemí, o němž mainstreamová média cudně a zbaběle mlčí!
Scházíme se proto, abychom důsledně a pevně stáli za státnickým odkazem druhého československého prezidenta, Dr. Edvarda Beneše, Pana prezidenta Budovatele. Cílené útoky na odkaz a státnický význam prezidenta Beneše nejsou náhodné. Staly se snahou o revizi výsledků druhé světové války, snahou o zrušení Dekretů prezidenta republiky vlastizrádnou pátou kolonou v řadách některých našich obyvatel. A v neposlední řadě též snahou o zpochybnění našich nároků na německé válečné reparace.
Je velmi důležité, že na obranu prezidenta Beneše byl schválen zákon LEX BENEŠ. Prezident Beneš byl prezidentem s odvahou i rozvahou. Nikdy nechtěl dopustit, aby v naší krásné zemi došlo k občanské válce. Kéž by si mnozí dnešní světoví lídři vzali z tohoto moudrého muže a velkého státníka osobní příklad!
Již od roku 1989 probíhají tzv. revizionistické tendence. Z našich zachránců a osvoboditelů od fašismu jsou děláni zločinci a spoluviníci, zatímco naši kati jsou ostudně velebeni. Proč to všechno?
Protože jde o to nás znovu dostat pod jho tzv. Čtvrté říše (rozumějme EU) a poštvat nás jako „užitečné idioty“, coby živý kanonenfutr, do nově připravované války proti Rusku. Děje se tak bohužel za přispění části vlastizrádných politiků a představitelů tzv. kulturní fronty.
Nedopustíme v naší zemi ukrajinský scénář! Nepřipustíme novodobý Drang nach Osten.
Připomíná to pohádku o Jezinkách a Smolíčkovi. Jen dva prstíčky…
Už teď totiž sudeťáci plánují další příští sjezd v naší zemi, tentokrát v Liberci.
Je naší morální povinností konfrontovat vládní alibisty se skutečností, zda jsou schopni připustit pošlapání rozhodnutí vítězných mocností a výsledků Postupimské konference, či zda jim jejich svědomí tuto zradu vůči vlastnímu českému národu a všem antifašistům nedovolí.
Udělejme vše pro to, aby památka všech bojovníků proti fašismu ve všech zemích světa (včetně statečných antifašistů německých) nebyla sprostě poplivána!
Mgr. Marek ADAM
Projev Marie Neudorflové 15. březen 2026
Projev u sochy E. Beneše na Hradčanském náměstí, neděle 15, 3. 202026
Vážení a milí přátelé,
sešli jsme se dnes tady u sochy Presidenta Edvarda Beneše, abychom si připomněli nejtragičtější datum české moderní historie – začátek německé okupace českých zemí a také osobnost Eduarda Beneše, a jeho některé činy, který hlavně ve spolupráci s T. G. Masarykem, se zasadil k ustavení československé demokratické republiky po konci 1. světové války a k jejímu obnovení po 2. Světoválce v r. 1945. Je také nutné připomenout skutečnost, že žádný český politik v moderní době neprošel tolika politickými tragédiemi jako Edvard Beneš. Jsou však pseudo historikové a to doma i v zahraničí, kteří beze studu a znalostí příčin těchto tragédií připisují zodpovědnost za ně více či méně Benešovi. Takové přístupy jsem zažila i na mezinárodních konferencích v zahraničí, na nichž historikové hlavně německého původu takové přístupy uplatňovali snažíce se snížit zodpovědnost německého národa za všechny hrůzné zločiny, kterých se dopustil během 2.světové války a během svých okupací slabších a menších národů, zvláště slovanských.
Ale napřed bych ráda zmínila několik výjimečných zásluh Beneše. Všichni se zajisté shodneme, že vznik československé demokratické republiky byla stěžejní událostí české a slovenské historie, která ukončila dlouhé období jazykového, kulturního a politického útlaku obou národů a otevřela cestu k jejich dlouhodobé důstojnější a úspěšnější existenci. Masaryk byl první, který se rozhodl odejít do exilu a usilovat o podporu západních demokracií, pro podporu založení samostatného demokratického státu. S pomocí Beneše, Rastislava Štefánika a řady dalších se mu to dařilo. Problém, kde vzít peníze do začátku exilové činnosti vyřešil Beneš tím, že Masarykovi před jeho odjezdem na západ v prosinci 1914 přines značný obnos peněz a Masaryk se jen později dozvěděl, že to bylo věno Hany, manželky Beneše, které dostala od své zámožné tety, u níž žila.
Beneš, zásluhou svých znalostí zeměpisných a politických poměrů nejen v Evropě, se mezinárodně projevil i na mírové konferenci jako nepostradatelný v kontextu rozpadu říší na konci 1. světové války, a při tvorbě nových menších demokratických států. Masaryk mnohokrát opakoval, že bez Beneše, jeho znalostí a diplomatických schopností, by nebylo Československa. Masarykovi samotnému se podařilo přesvědčit Presidenta Wilsona o potřebě nahradit habsburskou říši demokratickými národními státy, s jejich identitou, historií, jazykem a touhou po suverenitě a možností se rozvíjet podle svých podmínek a schopností. Tyto státy, mající své vlastní problémy a někdy i konflikty, existují do současnosti. Wilson se však také nažil Masaryka přesvědčit, aby československé legie, tvořící se v Rusku, použil k potlačení bolševické revoluce v Rusku, což Masaryk úspěšně odmítl s vysvětlením, že pád carismu a revoluce jsou vnitřní záležitostí Ruska, které si Rusko musí vyřešit samo, a že čs. legie byly vytvořeny k boji proti agresivnímu a expansivnímu Německu s jeho pangermanismem, které vyvolalo nejhorší válku v Evropě do té doby.
Když se Němci, včetně českých, ve 30. letech obrátili k Hitlerovi a brutálnímu nacismu považujícímu slovanské národy za podřadné, za podlidi, Německo se stalo nebezpečím pro menší demokratické státy a mír v Evropě, zvláště slovanské, včetně Ruska. Beneš se snažil zorganizovat ve střední Evropě jejich obranou spolupráci proti agresivnímu hitlerovskému Německu, ale západní Evropa neměla pochopení pro takové úsilí, plán se nezdařil ke škodě míru v Evropě.
Podstatné bylo, že Německo prohrálo 2. světovou válku a v současnosti se dějí opět pokusy překroutit dějiny a dokonce přikládat vinu za vznik války Sovětskému svazu a dehonestovat rozhodnutí mírových jednání o odsunu Němců do Německa a Rakouska za jejich sdílení brutálních destruktivních hitlerovských praktik a cílů proti zemím v nichž Němci tvořili menšinu. Tento aspekt se zvláště brutálně vrací v podobě úsilí tzv. sudetských Němců záludným způsobem legitimovat jejich volání po staré vlasti a po zrušení dekretů Presidenta republiky z roku 1945. Ty jsou však nezrušitelné v důsledku toho, že jsou součástí výsledků mírových jednání v Postupimi. Ano, stýská se jim po privilegovaném postavení, které měli před vznikem republiky a ještě více během okupace. Snad opravdu nechápou, že koncem 30. let zradili jak Československo, tak jeho demokracii, nejlepší ve střední Evropě, která jim poskytla práva jako žádný jiný stát v Evropě své menšině.
Jejich současné snahy ale svědčí také o tom, že si neváží současné německé demokracie a skutečnosti, že jim Německo poskytlo možnosti jako svým plnohodnotným občanům, což se může jevit v důsledku jejich volání po staré vlasti jako vlastizrada, pokud je ovšem německá vláda, která je finančně podporuje, nevnímá jako předvoj nově se probouzejícího tradičního expansivního pangermanismu.
Máme složitou historii a já věřím tomu, v co věřili Palacký, Masaryk i většina našich vynikajících osobností, že z historie je nejen možné, ale i nutné se poučovat. Navazovat na to cenné, pozitivní a bránit se tomu, co národu a jeho úrovni škodí. Jen je třeba historii znát – její smysl, její humanitní ideály, které souzní jak s kulturní tak sociální úrovní. A k tomu je potřeba důkladného vzdělání, poctivá demokratická politika, podložená mravními hodnotami a kladoucí potřeby vlastního národa a státu na první místo, schopné se poučit a to i z cizích myšlenek a zkušeností, ale jen v souladu s vlastními potřebami. A to je vážný problém i současný, kterému se musí věnovat důkladná pozornost.
MARIE L. Neudorflová, Ph.D.
Foto z akce…
