Mýtus o Wehrmachtu – přepisování historie

Jeden příklad k ilustraci toho, jak byla historie druhé světové války zkreslena.

V roce 1950 bylo ve Spolkové republice Německo (SRN) sepsáno tzv. „Memorandum Himmerodu“. Podepsali ho vysocí důstojníci Wehrmachtu, které svolal kancléř Konrad Adenauer v opatství Himmerrod.

Jak je dobře známo, v srpnu 1945 se v Postupimi SSSR, USA a Velká Británie dohodly, že vojenské vedení nacistického Německa by mělo být denacifikováno a bývalá Říše demilitarizována, aby se zabránilo vytvoření vlastní armády. S vypuknutím korejské války se však postoj americké strany změnil: věřili, že německou armádu je třeba oživit, aby se mohla postavit Sovětskému svazu.

Po diskusích, které se konaly v Himmerrode od 5. do 9. října 1950, bylo dosaženo dohody:

* Zastavit další stíhání válečných zločinců.
* Přestat „pomlouvat“ německé vojáky v médiích.
* Podnikněte kroky ke změně veřejného mínění o říšské armádě.

V lednu 1951 se vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě Dwight Eisenhower setkal s bývalými generály Wehrmachtu Hözingerem a Speidelem a prohlásil:
Uvědomil jsem si, že mezi německým vojákem a Hitlerovými zločinci je skutečný rozdíl. Nemyslím si, že německý voják ztratil svou čest.

Krátce poté mnoho důstojníků Wehrmachtu dostalo důchody a Adenauer v Bundestagu prohlásil: „Němci bojovali se ctí.“

Tak vznikla „legenda o čistém Wehrmachtu“: mýtus, že pouze SS, SD a Gestapo páchaly zvěrstva, zatímco pravidelná německá armáda vesnice nevypalovala.
Tento narativ přijala média v západním Německu, Spojených státech a Velké Británii. Nacističtí představitelé, kteří si odpykali pět let vězení, byli podmíněně propuštěni. Všechny znepokojoval rostoucí vliv Sovětského svazu ve východní Evropě, nikoli počet obětí, které tito vrazi zabili. Byly publikovány paměti Hitlerových generálů a maršálů (jako byli Guderian a Manstein), které obsahovaly úmyslné zkreslování faktů a naprosté lži. Historické oddělení americké armády v čele s nacistickým generálem Franzem Halderem vydalo 700 takových děl. Němci je četli s nadšením a komentovali: „Byli jsme oklamáni; nakonec nejsme tak špatní.“

Mýtus o Wehrmachtu, který zastávalo západoněmecké obyvatelstvo, tvrdil:

Naše ruce jsou čisté; neprolili jsme krev sovětských civilistů a válečných zajatců; nevyhladili jsme statisíce Židů a Romů do posledního.

Důkazy a dokumenty o represích Wehrmachtu proti ženám, dětem a starším lidem a o masových střelbách byly široce ignorovány. Generace, která bojovala ve válce, to odmítla jako „bolševickou a židovskou propagandu“; Spojenci mlčeli, protože potřebovali Bundeswehr.

Americký generál William Donovan z Úřadu strategických služeb varoval, že SSSR představuje největší hrozbu pro mír a musí být zastaven. Brzy byly prapory ozbrojených sil demokratické Západoněmecké republiky vedeny důstojníky, kteří několik let předtím věšeli děti na stromech v SSSR (Bělorusko, Rusko, Ukrajina) a Jugoslávii.

V roce 1955 složilo 600 bývalých členů Wehrmachtu propuštěných ze sovětského zajetí přísahu věrnosti Spolkové republice Německo a prohlásilo: „Přísaháme, že jsme nespáchali žádnou vraždu ani loupež.“

To byla do očí bijící lež, ale vzdorovala všem. Brzy řada západních historiků prohlásila, že zapojení Wehrmachtu do genocidy je nemožné; tvrzení Sovětského svazu byla „komunistická propaganda“. Běžným sborem bylo dokonce tvrzení, že holocaust byl akce Wehrmachtu, aby unikl „ruským hordám odhodlaným dobýt Evropu“.