Jan Tesař – In Memoriam

Napsat nekrolog na vzácnou osobnost a drahého přítele není závodem o čas, o to, kdo ho sepíše dříve.

Nejedná se o formalitu, ale o záležitost, ve které se mísí emocionální rovina s racionálním přístupem k podobě textu. Toto je důvod, proč se k Janově úmrtí vracíme bezmála po měsíci. Důvodem druhým, neméně pádným, je nesmrtelnost Tesařova díla.

V letním čase roku 2025, čtrnáct dní po jeho dvaadevadesátých narozeninách, 16. června odešel v Brezové pod Bradlom na Věčnost Jan Tesař: historik, bojovník proti totalitám všech barev, drahý přítel a inspirátor na donkichotské pouti za spravedlivou společností.

Oba signatáři tohoto nekrologu sdíleli s Janem Tesařem osobní prožitky a zkušenosti v soukromí i  ve společných debatách o plánech, akcích a iniciativách. Bez ohledu na fyzickou vzdálenost a časový odstup – vždy nás znovu a opět spojilo hledání společné cesty za Pravdou. Té cesty, o které hovořil Jan Hus a kterou ve své hymnické skladbě opěvoval Karol Kuzmány. Putování, které objektivně nekončí a subjektivně končit nesmí.

Náš nekrolog je spíše krátkou vzpomínkou na Jana a společnou pouť v rozsahu, který neumožňuje  vykreslit její jednotlivé etapy. Všechny měly ale vždy jedno společné: kritickou reflexi minulosti i přítomnosti. Janovy historické práce i politické aktivity nebyly samoúčelné, jejich smyslem bylo nastavovat zrcadlo státní moci i reflektovat duši národa. Zároveň považoval za svoji povinnost nabídnout politickou alternativu k reálně existujícím systémům před a po listopadu 1989. Na této rovině myšlení a konání jsme se s Janem setkávali, toto byla nosná intence, která nás v našich aktivitách spojovala.

Tato rovina byla nesena principem nezadatelného práva na život ve svobodě a důstojnosti, což implikovalo na straně jedné požadavek individuální zodpovědnosti jak vůči sobě samém, tak i společnosti / národu. Tento rámec jaksi automaticky a logicky obsahoval základní pilíře veškerého Janova usilování: autenticitu, kritické zkoumání autorit, svobodnou diskuzi, sociální spravedlnost, nekompromisní boj za národní suverenitu, za práva slabých a utiskovaných.

Vzhledem k těmto faktům považujeme za nutné zdůraznit následující.

Současný režim, pokud Jana Tesaře vůbec vzpomene, jej líčí jako historika a disidenta, bojovníka proti předlistopadovému systému, navíc obojí bez hlubší reflexe nadčasového, dalo by se říci univerzálního významu. Z toho důvodu je nepohodlný každému politickému režimu, jehož praxe vykazuje autoritativní prvky, cenzuru a manipulaci, psychické nebo dokonce fyzické násilí. Vyjádřeno jednou větou: v Československu v čase tzv. normalizace skončil ve vězení, v Chile roku 1973 by navždy a pravděpodobně beze stopy zmizel v koncentračních táborech a mučírnách tajné policie DINA. Nelze se proto divit, že noví polistopadoví místodržící raději Jana Tesaře zahalili závojem mlčení a ignorace, neboť na rozdíl od bývalých disidentů typu Bendy, Vondry nebo Pitharta, kterým očividně nevadí vulgární cynismus a autoritativní chování Fialovy vlády stejně jako nejprve „pomýlený“, posléze nově transatlanticky přeškolený pán Pražského hradu, zůstal věrný tomu, co předlistopadový disent původně hlásal.

To, že Jan skutečně chápal lidská práva jako univerzální hodnotu, která se staví za život každého člověka v míru, politické svobodě a sociální důstojnosti, že se nemohl smířit se lží, manipulací, lidskou i politickou arogancí, s překrucováním historie a devastací národní kultury, ho přímo předurčilo k roli opětovného donkichotského disidenta v polistopadovém světě reálně existujícího kapitalismu.

Bytostně odmítal chápat cestu z totality poslušné Moskvě jako nové, tentokrát bezpodmínečné poddanství západním mocenským centrům, jako převod politických, ekonomických a vojenských kompetencí z Moskvy do Washingtonu a Bruselu – vše pod záštitou posvátného kultu Václava Havla. Tato cesta národní dezorientace, která obětovala na oltář nových „světlých zítřků“ Československo, začala „návratem do Evropy přes Německo“ (VH), slavila party po vstupu do NATO a EU a její předběžný euro-vrchol zažívá nyní na Ukrajině. Na domácí půdě dostala podobu absurdního divadla kavkovsko-krylovského střihu v kostýmu politické symbiózy Hradu a podhradí. Před tím Jan varoval, proti tomu – opět! – bojoval.

O Janu Tesařovi by se dal napsat román a jeho životní cesta by mohla inspirovat filmové tvůrce. Nám zůstal skromnější úkol: vyjádřit vděk Bohu / „osudu“ za to, že jsme nemalý úsek této cesty mohli absolvovat po Janově boku a pokračovat v pouti za Pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů. Proto v tomto duchu prohlašujeme:

„Věrni zůstaneme, Jane!“

Petr Schnur a Vladimíra Vítová