Budování protektorátu II
Klasik českého novinářství a spisovatel Ferdinand Peroutka (neplést se jmenovcem redaktorem zlínského časopisu Světový zdroj zábavy a poučení) napsal několikasvazkovou knihu „Budování státu“.
Dnes lze použít analogii typu, pokud by žil, mohl by psát knihu „Budování protektorátu II“. Ptáte se proč?
Protože pod dlouholetým tlakem vnějších zahraničních i vnitřních kolaboračních kruhů vzniká proces, který pamětníkům I. protektorátu připomíná genezi protektorátu nového. A nejen jim. Také jejich pozůstalým z řad bojovníků proti nacistickému reichu a obětí prvního protektorátu.
Václav Havel
Podle mne vše počalo tzv. převratem roku 1989 zvaným dodnes ignoranty „sametovou revolucí„, přestože o žádnou revoluci nešlo. Instalovaný president Havel dokázal svou omluvou odsunutým Němcům vytvořit politický směr nástupnického státu vzhledem k nástupnickému státu III. Říše, nejen k odsunutým Němcům, jaký by pan president Beneš, a další presidenti Československa nikdy nepřipustili. Byl to – a doposud je – politický směr de facto státoprávní podřízenosti bývalého Československa a nástupnického tzv. Česka anobrž České republiky ve všech oblastech státního života země. Všechny tzv. polistopadové vlády České republiky přijímaly pouze taková politická a státoprávní rozhodnutí, která vyhovovala nástupci III. Říše Spolkové republice Německa. Tedy od resignace na platbu válečných reparací až po tzv. Česko-německou deklaraci vyhotovenou de facto ve dvou různých zněních, připouštějící na německé straně termín Verträubung „vyhnání“ – a na české straně „transfer – odsun“, a to proti protokolu Postupimi, hovořícím jednoznačně o odsunu. Projevilo se to i v resignaci vlád na činnost tzv. „svazů vyhnanců“, dnes reprezentovaných tzv. landsmannschafty (německým a rakouským).
Havlova politika znemožnila účast republiky na jednání 4+2, kdy naše republika zastoupena nebyla a ztratila tak možnost uplatňovat různé nároky válečného poškozence. Dále to byl tzv. restituční zákon ve dvou podobách v první, dávající restituce bývalé protektorátní šlechty a církve římské nejdříve k roku 1948, poté až k roku 1945, a tím de facto k prolamování presidentských dekretů. Což se děje dodnes v nekonečných restitučních sporech, založených ve značné míře na neochránění průkazných dokumentů o kolaboraci účastníků řízení. Někteří právníci v této souvislosti dokonce hovoří o „erozi právního státu“ republiky.
V hospodářské oblasti vidíme proces likvidace rodinného stříbra československého průmyslu a zemědělství na straně jedné, a proces invaze především německých korporací do českého průmyslu, obchodních řetězců s dominanci německých firem a zemědělských korporátů s vazbami na Německo.
V závěru za nimi takto pracují jiné cizozemské korporace, věc, která například v sousedním Polsku je v takových rozměrech nemyslitelná. Republikou se ozývá hlas pracujících „Tady je všechno v německých rukou“ a někteří ekonomové hovoří často o republice jako „německé hospodářské kolonii“, přičemž to dokládají fakty a čísly.
Pan generálpresident je jakýmsi vrcholem této politiky, když vyžaduje mocné vedení Německa v čele Evropy a nám předkládá Německo jako vzor, k němu se máme přiklonit. A když vystupuje v národním památníku českých, moravských, slezských, židovských, romských, slovenských obětí německé okupace, neváhá nám potomkům a pozůstalým obětí německé okupace připomínat jakési vymyšlené zločiny našich předků (na kom??). Tento morální exces hraničí buďto s historickou neznalostí, anebo s drzostí?
Druhý československý prezident JUDr. PhDr. Edvard Beneš
Dále jsou tu systematické a periodicky se opakující útoky na Benešovu republiku a na osobu samotného presidenta Budovatele Dr. Beneše. Zde bohužel vystupuje celá plejáda samozvaných veřejných činitelů a publicistů, jejichž jména jsou veřejnosti notoricky známa, a jejich projevy jakoby opisovaly protektorátní tisk. Stupňují se útoky na presidenta Beneše, začínají útoky na TGM!, permanentně běží útoky na dějiny I. republiky, na takzvané „rozbíjení veleušlechtilé rakouské monarchie“, jež nenesla ani špetku ušlechtilosti a byla obyčejným žalářem národů, když veledíla jako „Podiven“ (autoři Pithart, Otáhal, Mlynárik) lživě tvrdí opak.
Ve školství se likviduje dějepis a zvláště se vymlčují dějiny I. ČSR, úloha zakladatelů státu a československých legií, mlčí se o zločinech protektorátu a okupace, na osvobození od nacismu se nalepují falešné výklady hanobící úlohu Rudé armády. Vyzvedávají se vlasovci, vznikají pořady, filmy a knihy o utrpení tzv. Sudetoněmců (Habrmanův mlýn, Vyhnání Gerty Schnirch, Sudetský dům, Zmizelé Sudety atd.)
Bourají se pomníky osvoboditelů proti smlouvám s Ruskou federací o péči o památníky osvobození. Někdy to vede i k mezinárodním skandálům, jako v případě odstranění sochy maršála Koněva, i proti zákonu o válečných hrobech a pietních místech 122/2004 Sb.! Vypovídají se ruské světoznámé umělkyně, jako skandální vypovězení operní divy Anny Netrebko, kterým se republika zařadila do tlupy necivilizovaných zemí.
Bují výlevy anticivilizovaných rasismů: antirusismu, antisemitismu, antiromismu atd.
Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov – 12. března 1930 Praha) byl český prozaik,
dramatik, středoškolský učitel, a politik, autor řady historických románů a představitel realismu.
Naopak se utajují zločiny banderismu, vlasovců, ustašovců a. Navrhují a provádějí se selekce slovanské literatury, včetně české národní klasiky (počínaje Jiráskem a konče Čelakovským). Vzorem pro českou mládež se stává beznárodní Evropan nebo Zápaďan bez bližšího určení.
Ruština a jiné slovanské jazyky se buďto nevyučují nebo omezují, přednost mají angličtina a němčina, dokonce i francouzština (řeč starých diplomatů) se omezuje. Zavádějí se okresy, kde se němčina stává druhým úředním jazykem. Tím končím jen neúplný výčet všech opatření státu, která mají jednoznačný charakter budování druhého protektorátu.
Občané naší vlasti, z jejíž ústavy byl odstraněn pojem národů a nahrazen výrazem beznárodních občanů, by si měli uvědomit, co se v naši republice odehrává již po desetiletí, a zdali sami k tomu nepříspívají buďto neúčastí ve volbách, anebo naopak volbou stran zavádějících druhý protektorát svou politickou praxí.
Měli by hromadně vystoupit proti osnovatelům sjezdu tzv. Sudetoněmců v Brně a nepřipustit, aby se z jihomoravské metropole stalo hnízdo invaze Sudetoněmců do republiky. Proti tzv. Sudetoněmcům, kteří nás vždy zrazovali a škodili nám nejhoršími způsoby (vyjímám čestnou výjimku minimenšiny německých antifašistů). Kteří nám znovu chtějí uloupit zprvu pohraničí a pak i celou zemi.
Vzpomeňme na hraničáře a jejich heslo: Jen zůstane-li naše pohraničí české, moravské, slezské, zůstane českou, moravskou, slezskou i celá naše zem!
Z diskuse: „…… zejména učitelé budou muset projevit při výuce ve školách odvahu, jinak se dějinná pravda a smysl společenského pohybu do povědomí národa nedostane. Ve vztazích převládá ekonomismus, což ubíjí samu podstatu vlastenectví. Naprosto výtečnou analýzu tohoto předvedla ve svém článku Futurologické scénáře prof. Kučerová. Fakta v článku jsou více než VAROVNÁ.
Ke konci května t.r. proběhne v Brně sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Není to žádné gesto smíření, jak troubí prorežimní sdělovadla. Je to symbolický návrat do města, které bylo jedním z center henleinovského hnutí, a tedy i jedním z míst, odkud se začala rozkládat republika, v níž se sudetští Němci měli prokazatelně lépe než Němci v tehdejším Německu. Přesto to byli právě oni, kdo se jako první obrátili proti státu, který jim dával plná občanská práva, autonomii i ekonomický prostor! Nikdo je netlačil k Hitlerovi. Šli k němu dobrovolně.
….. na rozdíl od převládajícího tvrzení v publicistice, že Dr. Beneš získal pro plán odsunu německého obyvatelstva především sovětské představitele, tehdejší blízký spolupracovník Dr. Beneše E. Táborský nejednou uvedl, že prioritní bylo stanovisko britské vlády, zejména W. Churchilla. Při jednání Dr. Beneše s Molotovem v r. 1945 o této otázce se tento sovětský představitel k návrhům Dr. Beneše stavěl chladně.
V květnu t.r. se v Brně uskuteční sjezd sudetských Němců. To není dobrá vizitka českého národa. Obzvláště uvážíme-li, že Německo se v EU postavilo do čela snah napadnout vojensky Rusko. Je třeba mít na paměti, že v souvislosti s tím je tohle více než vážné.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
